A sakra, řekl jsem si, když jsem se dnes po nějaké době podíval na náš blog. Už je to rok, co jsem sem něco napsal naposledy! Srašně to letí. Asi už to těžko doženu, když bych se tomu všemu chtěl věnovat a pořádně to popsat. Proto zde uvedu spíše takový přehled nejdůležitějších zvratů, které od konce dubna do konce září 2010, kdy jsme z Holandska odjeli, následovaly.

Takže zde krátký přehled:

Na konci května 2010 nakládáme naši Vespu do Zebry (Triumph zůstává stále rozložen v obýváku) a vyrážíme směr Švýcarsko a následně Provence. Ve Švýcarsku se potkáváme s moji tetou a několik nocí debatujeme nad lahvemi skvélého místního vína. Zastavujeme se v Curychu a v Ženevě. Zebra umně kličkuje po vycíděných bulvárech a s lehkostí dravce parkuje mezi všechna ta Porsche a Lamborghini. Po několika dnech poznávacího tranzitu přistávávme v oblasti Luberonu ve vilce nad údolím, kterou jsme si pronajali společně s přáteli.

Náš domeček v oblasti Luberonu

Na Vespě v Provence najezdíme cca 300 km a já musím uznat, že to je opravdu nádherná dovolená. Paráda!

On the road!!!

Avignon, květen 2010

Návrat domů probíha bez problémů. Zebra je pašák!

A co červen? Napadlo mě, že nelze být takovou dobu v Holandsku a nezkusit jízdu na lodi. Tedy, ne, že bychom na lodi nejezdili, ale ježdení je i o vlastnictví onoho dopravního prostředku se všemi jeho radostmi a strastmi, že?… Takže jsem na severu Holandska ve Frieslandu koupil gumový motorový člun. Respektive gumový člun s motorem, který byl vyroben v letech cca 1969-71. Takže první jízdě předcházela menší generálka, zůsobená spíš mojí neznalostí fungování onoho typu motoru, než závadou. Ale vše se povedlo. Tedy až napodruhé. Poprvé se motor (ve člunu, již dotaženém do vody…) nepodařilo nastartovat, protože jsem nevěděl, že palivový kouhout má ještě jednu polohu. Bohužel pro mne, právě tu polohu “plne otevřeno”.

První "shoz" do vody

Na druhý pokus to chytlo a my dojeli až do slepého kanálu u Delftu!

Upozorňuji, že oba v této době horlivě pracujeme na svých diplomových pracích!!!

V červenci je asi důležité připomenut, že hned 2. dne tohoto měsíce jsme s Vojtou Dukátem vložili motor do rámu Triumpha. Činíme tak v den, kdy Holandsko vyhrává fotbalový zápas nad Brazílií 2:1 a celá země se halí do oranžového hávu, čpícím Heineckenem. Tím, že Triumph má konečně motor (ač zatím není zdaleka hotovo), předbíháme tak o celé dva dny oslavy Dne nezávislosti.

Vojta testuje Triumph s motorem

V polovině července pracuji na zapalování. Časuji motor podle vlastnoručně vyrobeného úhlového kolečka. 22.7. motor startuje!

Ještě pár dodělávek ve volných chvílích a večerech a konečně 5. srpna jedu první, lehce triumfální jízdu městem – samozřejmě na návštěvu k Vojtovi!

První jízda městem

Srpen ja nabitý výletováním a psaním diplomky. 20. srpna jedeme na první velký výlet na pláž. Cestou zjišťuji, že musím ještě zapracovat na vyladění předstihu zapalování a na dobíjení. Ale výlet je super. Na pláži si dáváme drink a necháme se šlehat příjemným vánkem. V koutku duše si vybavuji lehkou nervozitu ze zpáteční cesty, která bude z části již po západu slunce. Ale vše dopadlo skvěle. Jo, a krom zmiňovaného bude třeba poladit ještě spojku…

První výlet na pláž

S vypětím všech sil v příštích dnech odesílám xkrát přepracovanou diplomku. Relaxuji ve skaldišti, když komletně předělávám elektroinstalaci na Triumphu z 6 na 12V. abych vyřešil problém dobíjení. Nebýt tohoto mého stroje, asi by mi z toho akademična přeskočilo.

Poslední srpnový den se zapisuje do historie. Triumph je hotov a Eva obhájila svoji diplomovu práci, címž de facto dokončuje svá studia na Leidenské univerzitě! Oslavujeme to porcí sushi!

Eva právě obhájila diplomku!!!

Hned následující víkend, 4. září, vyrážíme na další výlet, na kterém už najedeme asi 60 km! Den Haad – Katwijk – Leiden – Den Haag!

Druhý výlet. Tentokrát do Leidenu a Katwijku

Pro mne nastane veliký den v úterý 7. září, kdy obhajuji diplomovou práci já. Vzhledem k tomu, že můj supervisor je Susan Meiselas, která sem dojíždí z New Yorku a její program je napresován do minutového rozpisu, odehrává se má obhajoba v nádražní restauraci jménem First Class, na peróně č.1 ve vlakové stanici Amsterdam Centraal. Po asi hodinové debatě nad mým dílem odcházím i já s obhájenou diplomkou.

Znáte ten pocit, když se celý svět tak nějak raduje s vámi? Podobně se můžete cítit třeba když zdoláte horu, nastartujete motocykl po genrálce motoru, za ranního kuropění odcházíte z bytu své nové slečny po první společné noci, nebo prostě dokončíté vysokou školu.

Tři týdny uběhnou jako voda. Pomalu balíme. Ale ještě je tu jedno důležité datum, a to 24. září, kdy máme, dílem úžasné náhody, oba promoci. V krásné, starobylé budově univerzity se scházíme s hrstkou přátel, kteří nám přišli poblahopřát. Nemohu uvěřit, že jsme to zvládli. Když jsem se poprvé procházel po tomhle holandkém Oxfordu, prestiž té školy mě děsila až do morku kostí. Připadal jsem si, že se až skoro rouhám, když tu chci studovat. Ale jak říká jeden můj kamarád, důležité je nepropadat depresím. Hotovo, sečteno, máme to v kapse! Po ceremonii se ještě podepisujeme na stěnu, kam se podepsali (kromě holandské královské rodiny, jejíž členové zde tradičně vystudovali) i Winston Churchill, Nelson Mandela a nekolik desítek generací čerstvých absolventů.

Ještě autogram a máme ten diplom v kapse!

V knajpě nad malým kanálem, hned vedle nejstarší botanicé zahrady v Nizozemí si dáváme pár piv. Ale opravdu je tak nalehko. Zítra balíme a odjíždíme domů. Máme strašně moc věcí. Vespu jsem prodal už asi před měsícem. Nedalo se nic dělat. Peníze se hodily a převod na české SPZ by celou věc jen prodražil. Z časových důvodů jsem zde vynechal celou anabázi s koupí a rekonstrukcí přívěsu pro převoz Triumphu. Bylo mi jasné že se mi Triumph do auta s těmi všemi věcmi nemá šanci vejít.

Nakonec se nám podaří to všechno sbalit a nacpat do Zebry. Za mírného deště a po západu sluce naposledy zamykáme náš dům v ulici Velkého medvěda a házíme klíče do schránky. Pomalu pouštím spojku a ve zpěném zrcátku pozorují, kterak se náš dům halí do červené záře koncových světel mého vozu. Dva roky života, a zrovna takového života! V hlavě mi pořád zní to moudré rčení, že na každém konci je hezké to, že něco nového začíná.

Jedeme domů...

Tak už je mi přes měsíc třicet. Teta Kateřina z Jirotkova Saturnina říká, že “kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem,” tak si říkám, jestli u mne ta proměna v druhé dítě už začala. Pravděpodobně ano. Nasvědčují tomu mnohé indicie. Kupříkladu jsem konečně vyřešil duležitou otázku kombinace transportu na delší i krátké vzdálenosti současně:

Dále se do seznamu těch malých, ale důležitých radostí zapsalo obdržení zásilky z Británie (dárku od pana Teddyho), která díky řádění islandské sopky Eyjafjallajokull dorazila se zpožděním. Bylo to tričko a pár dalších dárečků pro našeho kamaráda pana Mopagiho. Zde můžete vidět složitý proces obdarovávání v několika fázích:

Velmi důležitým návratem do dob dávno milnulých bylo zakoupení zvětšovacího přístroje zn. Meopta, model Axomat IV., a to v kompletnim baleni a Nikkor objektivem. Vše za pouhých €5. Následně jsem na inzerát zakoupil ostatní potřebné vybavení fotokomory + další zvětšovák. Tentokráte Meopta Opemus IV. s barevnou hlavou. Tak se stalo, že jsem poprvé v životě mohl pracovat s fotopapíry o promněnné gradaci kontrastu. Naposledy jsem doma vyvolával někdy v roce 1996 s krátkou epizodou v roce 2005. Je to ohromná věc, zvláště, dělá-li člověk na klasické barytové papíry:

Konečně jsem si tak mohl vyvolat pár fotek z mé listopadové návštěvy Japonska. Jak bude zase chvíle času, budu pokračovat. Mám ještě v placu fotky ze setkání s několika japonskými motorkáři. Nevím, jestli to byli přímo obávaní bosozoku, ale byli to sympaťáci. S jedním z nich jsem se seznámil přes jeho fotky na Flickru, když jsem ho kontaktoval ve věci upgradu kladívek na elektronické zapalovaní u motocyklů Triumph. Když jsem pak přijel do Tokia, dali jsme si sraz ve čtvrti Odaiba. To je takové sci-fi čtvrť v Tokijském zálivu, stojící z části na umělých ostrovech z betonu a odpadků. Snad se k tomu dostanu příště, ale asi nějak tajně, protože Milenečka už mi spílá, že na náš blog se pomalu stává blogem maniakálního motorkáře. Takže honem, než půjde kolem a nakoukne mi přes rameno, co píši, přikládám fotografii, jež dokumentuje jeden téměř až lovecký výlet za náhradními díly pro Triumph do nedalekého Zoetermeeru. Zde, uprostřed totálního urbanistického pekla, stojí chaloupka s doškovou střechou a v ní skladiště náhradních dílů pro motoveterány různých značek. Tak sem jsem se vydal spolu s fotografem a filmařem Vojtou Dukátem na obhlídku. Obchod má otevřeno jen necelé dvě hodiny v týdnu, vždy ve čtvrtek večer. No, ale o motorech až zase někdy jindy. Zde tedy to foto:

Jakmile vyvolám film, který mám ještě ve svém Nikonu, dodám i nějaké fotky z naší první jarní kávy, respektive čaje na pláži v Scheveningenu. Minulou neděli jsme si tam vyjeli a z kavárenské sedačky, usazené přímo v písku, se z příjemného závětří koukali na nebe – blankytně modré, bez jediného škrábance od letadla. Letiště Schiphol bylo zavřené, stejně jako celé nebe nad Evropou.

První jarní den se vyvedl. Slunili jsme se na terase kavárny a vychutnávali nedělní atmosféru ospalého Voorburgu. Bílé stěny nové budovy Mezinárodního trestního tribunálu se koupaly ve slunečním jasu, až z toho zrak přecházel. Kdejaký trávník se tu změnil v pastelově zabarvený koberec ze směsi jarního kvítí a narcisů. Konečně si můžeme rozepnout kabát a povolit šálu.

Před pár dny jsem si pročítal zápisky na blogu. Před rokem, 15. března, jsme s Milenečkou byli na výletě u větrných mlýnů v Kinderdijku. To jsme spolu právě byli rok a půl. Letos tedy o další rok navíc. Po tom, co jsem se na sv. Valentýna příšerně pohádal s květinářem u hlavního nádraží, kde jsme s oblibou nakupoval, jsem se nyní musel poohlédnout po jiném kvěinářství. Pro oranžově laděný pugét jsem tedy zajel na Vespě do Voorburgu.

Vespa je vůbec velmi užitečný dopravní prostředek. Vozím na ní celé nákupy a nejednou si připadám jako vynalézavý obyvatel Neapole poválečných let či nějaké asijské metropole. Nedávno jsme si s Milenečkou někam vyjeli a opět nám došel benzín. Naštěstí byla pumpa jen asi 200 metrů daleko. Než jsem natankoval a namíchal 2% směs benzínu a oleje, koupila nám Milenečka nové skleničky na víno. Jako by to ta Vespa tušila, když chcípla kousek od tohoto našeho oblíbeného obchodu.

Včera byl den mých 30. narozenin. Člověk si tak nějak říká, že by v takový den nejspíš měl dělat něco, co zůstane tak nějak fixováno. Někdo třeba vyřeže nápis do kůry stromu, někdo posprejuje katedrálu apod. Já jsem si řekl, že se tzv. nebudu pouštět do větších akcí (jak říká můj kamarád z Brna) a omezil jsem tvorbu tohoto mementa na činnost, kterou jsem tak nějak chtěl udělat už dávno. Tedy konečně vytáhnout ze sklepa motor mého Triumphu a namontovat do něho nové olejové čerpadlo. Z nějakého důvodu mi tento akt přišel jako něco velmi symbolického. Jako taková transplantace srdce. Vím, je to sice jen kus kovu, ale v organismu toho motocyklu hraje naprosto nenahraditelnou úlohu.

Touto činností jsem strávil první polovinu odpoledne. Když jsem vše uklidil, ruce si umyl od šmíru a oleje, šel jsem Milenečce pomoci s přípravou sushi. Na dnešní večer jsme si totiž naplánovali takovu menší sushi dinner party. Dobrou hodinu jsem tedy plácal z připravené rýže úhledné bochánky a kladl na ně ještě úhlednější kousky čerstvého tuňáka a lososa. Ve smluvenou hodinu dorazili naši bulharští přátelé a všichni jsme se strašně přejedli skvělého jídla. Byl to povedený večer.

O to víc mi pak chutnalo to dnešní, skutečně už jarní cappuccino. Jako by zahnalo hned několik věcí najednou: záchvěv mírné kocoviny z předešlé noci, tu letošní vleklou zimu, a pak také vzpomínku na prvních třicet let mého života.

V našem industriálním předměstí Binckhorstu jsme si již zvykli na dotěrné racky, zvědavé sojky či kokrhání kouhoutů, avšak dnešní zážitek nám napověděl, že místní skladiště ještě zdaleka nevydala všechna svá tajemství.

Na strom před našimi okny přiletěli tři papoušci! Na základě svých někdejších ornitologických znalostí jsem je předběžně identifikoval na druh Alexander velký. Je to asi tak 50 cm velký pták (opeřenec) brčálově zelené barvy s červeným zobákem. I když si s touto identifikací nejsem zcela jist. Nevšiml jsem si žádného černého pruhu pod krkem. Ten však snad prý tento papoušek získává až po dosažení 2 až 3 let věku. Jinak je celý zelený. Každopádně, pokud by to byl on, dává to zdejší krajině zcela nový kolorit. Rozvoní se aroma cejlonského čaje, popřípadě zafouká svěží vánek z udolí na afgánsko-pakistánské hranici.

Prozatím jsme jim na strom pověsili síťku s buráky, snad budou létat častěji. To si pak vždy uděláme keňskou kávu a budeme se z okna dívat do mrazivého holandského dne, kde hustou mlhu náhle rozrazí tři páry jasně zelených křídel.

Od posledního zápisku uplynula spousta času. Avšak až na několik zajímavých míst, zážitků a situací, se letní nálada uklidnila a pomalu zmizela s posledním listím, které zametl osamělý metař společnosti HMS, tedy Haagse Milieu Service, o které ještě bude řeč později.

Když se vrátím někdy do konce měsíce října, asi nejdramatičtější událostí byla krádež mých státních poznávacích značek ze Zebry. Značky jsem začal postrádat den po mém návratu z návštěvy Prahy. Co dělat? Z našeho okna často pozorujeme  kadety policejní akademie, kterak se na velkém parkovišti učí zastavovat auta, provádět zatčení apod. Sedl jsem tedy na Vespu a rozjel se k budově policejní akademie pro radu. Měl jsem štěstí, protože hned u vchodu postával hlouček uniformovaných studentů, kteří mě ochotně poslali na nejbližší okrsek policie. Zde jsem strávil asi hodinu a vrátil se protokolem i s provizorními značkami, které jsem si dle instrukcí nechal vyrazit v nedaleké dílně.

Jak postupně přicházel prosinec, zima vytlačila z naší zapadlé ulice milenecké páry, parkující v jejích temných koutech. Možná to však také mohl být můj 150wattový reflektor s pohybovým čidlem, který jsem nainstaloval u našeho vchodu, aby soustavně odrazoval případné další zájemce o provizorní SPZ na mém Land Roveru. Od hřibitova na západním konci začal foukat vítr, který postupně nabíral jižní kurz, až od severu přinesl sněhová mračna.

Triumph ponechal svůj motor v komoře, ale z vymrzlého skladu se za pomoci Vojty přestěhoval do našeho obýváku. Vespa zůstala pěkně venku pod plachtou. Naposledy jsem na ní jel na nákup 4. ledna. Přestože stála několik týdnu na mrazu, naskočila na druhé kopnutí.  Když jsem vyjížděl, bylo polojasno a příjemné dva stupně Celsia. Za hodinu jsem se vracel ve vánici. Škoda, že nemám nějakou fotku na památku.

Vánoce jsme s Milenečkou trávili v Čechách. Já jsem je tak trochu proběhal po úřadech. Změna trvalého bydliště a získávání nových SPZ je trochu oříšek i bez vánočního pracovního režimu. Do Holandska jsme se však vrátili ještě před Silvestrem, který jsme chtěli strávit u moře.

Překvapil jsem Milenečku rezervací hotelového pokoje v přímořském městečku Wijk aan Zee, které, obklopeno dunami, leží na pobřeží severozápadně od Amsterdamu. Útulný pokoj v barvě bordeaux, jacuzzi, sekt a jahody, to vše příjemně kontrastovalo s naším studentským životem nad binckhorstským skladištěm.

Náš pokojík s bublající vanou a sektem

Drink v hotelovém salonu + naše vánoční dárky

Posilvestrovské ráno nás uvítalo průzračně čistým nebem a zasněženou pláží. Pocit dobře strávených okamžiků nás hřál po cestě zpět v nevytopitelném Land Roveru, kde mi přestalo fungovat nezávislé naftové topení, a to standardní se v mrazu nechytalo i přes kus kartonu před chladičem.

1. leden 2010, Wijk aan Zee

Co se prvních dní novéh roku týče, daly by se shrnout jedním slovem – učení. Vrcholily totiž mé přípravy na zkoušku z teorie a dějin fotografie. Jediná pauza byla víkendová návštěva Arnhemu, ke které se snad dostaneme příště.

Vzorek obrazové dokumentace našeho výletu do Arnehmu

Krom učení jsem si také řekl, že bych se měl poohlédnout po nějaké práci. Avšak zatím jsem v žádné z pěti navštívených pracovních agentur ve městě, ani na všech možných serverech neměl štěstí. Neumím totiž holandsky. Zkusil jsem dokonce zajít do již v úvodu zmiňované centrály popelářů města Haagu – HMS. Napadlo mě, že bych mohl využít svého řidičáku na náklaďák a zároveň si splnit obecný chlapecký sen o popeláři. Slečna v recepci, nad kterou visela vitrína s působivým řezem odpadní trubky a vycpanou krysou uvnitř, mi však vysvětlila, že průměrná posádka popelářského vozu neumí anglicky, takže bych se s nimi jednoduše nedomluvil. Výmluvně přitom ukázala palcem za sebe, do míst, kde se rozkládala kantýna, plná mužů ve světélkujících montérkách.

Sedl jsem tedy opět na kolo a závějemi se rozjel k domovu. Jelikož jsem přeci dnes ráno odjel “hledat si práci” měl jsem čistou košili a čerstvě oholenou tvář, do které mi teď vanul mrazivý binckhorstský vítr. Takový ten, který probouzí myšlenky na horký čaj a zároveń nutí přemýšlet. Takže jsem cestou k domovu  logicky dospěl k ponaučení, že ze všeho nejdůležitější je učit se cizí jazyky. Můžete být profesorem deratizačního inženýrství, ale pokud nebudete umět holandsky, u HMS vás nevemou ani za popeláře…

Podzimní čas s sebou přináší mnohé změny. Zatím co u nás doma se aleje obalí jeřabinami v barvě okysličené krve, tady, nedaleko pobřeží Severního moře, přinášejí protáhlé stíny namodralá mračna a nárazový vítr. K cestě k moři je již třeba se pořádně obléknout. Z pláže zmizely všechny zaparkované katamarány, ba i letní restaurace. Cvalem se tu prohání policejní kavalerie a olověné severozápadní nebe zvěstuje podzimní bouři daleko na moři. 

Začala nám divadelní sezona. Milenečka vystopovala nejrůznější možnosti slev v haagském Lucent Danstheater, takže jsme za poslední tři týdny již viděli čtyři představení. Tři taneční a jeden koncert. Za 10 euro spousta legrace, včetně úvodního a přestávkového drinku v ceně. Kdo viděl film s Dustinem Hoffmanem Tootsie, ten si možná vzpomene na Dustinova spolubydlícího, který v opilosti vykládá o svém vysněném divadle, kde by se hrálo jen v dešti.  Něco takového je teď náš Danstheater, protože tady prší skoro každý den, alespoň chvíli. Není tak těžké se do tohoto divadelního konceptu trefit. 

 

Tento pátek jsme si udělali zajímavý den. Vydali jsme se na Vespě k moři a chtěli jsme pouštět draka. Cestou nám došel benzín, avšak naštěstí jen asi 100 m od  pumpy. S čerstvými oktany jsme dobublali na pláž a v podzimním vánku vyzkoušeli pár nových kreací. Já jsem kupříkladu testoval záměrnou ztrátu vztlaku a opětovný návrat do stoupání po vybraném pádu do vývrtky, resp. po křídle. To jsem, v minulém, a na YouTube zachyceném létání v menším uragánu, nemohl. Milenečka nalezla v létání s řiditelným drakem velikou zálibu a nutno říci, že jí to již jde lépe, než mně. Další stupeň by byl drak se čtyřmi provazy, ale do toho se zatím nepouštíme. Já jsem rád, že zatím nemusím řešit opětovnou reklamaci, nebo opravu stávajícího draka. Toho minulého jsem totálně dodělali. Praskly dvě prostřední komory, jak jsme s drakem (opakovaně) přistáli kolmo na zem v rychlosti mezi 80 a 120 km/h. 

 

 

 

 

 

Když jsme v tento pátek dolétali, zajeli jsem se ohřát do kavárny a později zašli na představení do divadla. Veškerý přesun po městě samozřejmě zajišťuje Vespa. Kladívka se nějakým zázrakem uklidnila a motor táhne bez problémů. Jednoduše se na ní závady opravují samy, stejně jako na Land Roveru. Jen je jim třeba dát čas a důvěru. 

 

Okamžiky, kdy je teplo a svítí slunce, začínají být vzácné. Proto je vždy rádi využijeme k projíždce na Vespě. Na jedné takové projížďce jsme konečně zakoupili koště, abychom si mohli zamést listí před vlastním prahem. 

 

 

Ale zřejmě se ptáte, co je s mým Triumphem… Po tom, co jsme ho přivezli domů, stál Triumph pod plachtou jen asi tak týden, než jsem se ho jal rozmontovávat. Vytáhl jsem z něho motor. Proč, může si racionálně uvažující jedinec říci, je potřeba vytahovat motor z funkčního motocyklu? Odpovědí je mnoho a sám nevím kterou vybrat.  Snad je to onen fakt, že věc, jako je 43 let starý britský motocykl, si nekupujete proto, abyste na něm hned jezdili, ale abyste si budoucí jízdu zasloužili. Jde de facto stejný postup jako v případě Land Roveru. Odměnou vám pak v budoucnu může být, že vzniklou závadu dokážete alespoň diagnostikovat, když už ne na místě opravit. Ale hlavně, a jak jsem předpokládal, si s takovýmto strojem kupujete i zážitky, aniž byste zatím ujeli jediný kilometr.  

 

 

 

Za poslední měsíc jsem si na internetu udělal několik nových přátel. A nejde vůbec o nějakou Peggy ze severozápadního Arkansasu či Dolores z Mexico City. Ani nevím, jak tito virtuální přátelé vypadají, či jestli mají piercing v jazyku. Dost možná to jsou padesátiletí pupkáči, tedy až na jednoho Japonce, kterému může být asi jako mně. Jisté je, že všichni máme společný zájem, a tím je vše okolo klasických motocyklů zn. Triumph.  Nevím, o co jsem přišel, když jsem jim dal přednost před případnou Peggy, ale rozhodně jsem se dozvěděl mnoho o své novém stroji a jen tak mimochodem získal i seznam položek, které musím před první jízdou zkontrolovat. A právě jednou takovou položkou byla takzvaná Sludge Pipe. 

 

Nejsem si jistý, zdali by takovýto název diskuze na jiném diskuzním fóru nebyl poněkud podezřelý, ale na motorkářském fóru jde o smrtelně vážnou záležitost. Vlastně to byla první věc, na kterou se mě jeden můj, nově nabytý známý zeptal. Jestli jsem si prý jist, že mám průchozí sludge pipe. Po vcelku jednoduché rešerši jsem zjistil, že je to něco jako aorta v lidském těle. V motoristickém překladu to znamená trubičku v ose klikové hřídele, jíž prochází olej, který maže hlavní ložiska. Trubička zároveň funguje jako sedimenter olejových kalů. Když se ucpe, motor dostane “infarkt” a zadře se. Jediný způsob, jak průchodnost ověřit je totální rozebrání motoru, tedy operace.

 

No, tak jsem se do toho pustil. Ale naštěstí jsem se nejprve stavil pro radu v nedaleké prodejně dílů pro veterány. Zde jsem dostal adresu na mechanika, který náhodou bydlí pár bloků ode mne. Tak jsem mu zavolal. Jmenoval se René a nakonec jsme spolu motor rozebrali. Celá akce trvala jedno dva dny. Jeden den jsme vše rozebrali, já jsem následně každý díl motoru odmastil a umyl, a druhý den jsme vše zase dali dohromady. K našemu úžasu bylo téměř vše jako nové, nebo úplně nové. Minulý majitel musel do motoru narvat spoustu peněz a energie. 

 

U Reného v dílně

 

 

 

Nicméně tato generální inspekce zjistila nedostatečně fungující olejové čerpadlo a podfukující těsnění pod hlavou. Takže bylo alespoň co shánět v Nottinghamu (kde jsem objevil dobrý obchod s náhradními díly..).

 

Takže už asi tušíte, proč jsem tak dlouho nenapsal žádný zápisek na blog? A to jsem se vůbec nerozepsal o elektronickém zapalování, které řeším s jiným britským známým z internetu a také s již zmíněným Japoncem, kterého jsem odchytl na Flickru. 

 

Celá tato záležitost má ovšem ještě jinou, než čistě technickou pointu. Pobyt v takové dílně, mi poskytl zajímavou sondu do života člověka, který k motoru přistupuje asi jako houslista ke stradivárkám. Od klikové hřídele jsme několikrát odběhli na dvorek, kde se v koruně dvacet metrů vysokého modřínu houpal mechanikův 81letý otec a postupně strom odřezával. Připadal jsem si, jako sledovat Pepina a paní správcovou na komíně pivovaru. Pak jsme všichni usedli k obědu. Odpoledne se zastavil jiný Reného zákazník, který u nás vydržel až do setmění a přidával k lepšímu historky z motoristického prostředí. Kupříkladu, kterak v Yokohamě zapomněl klíč v kartelu motoru, když opravoval chlazeni motoru na zaoceánské lodi. Vše pak musel znovu rozebrat, a to rychle, neboť slíbil manželce procházku na pevnině. Pozadí této historky mi zůstaly tajemstvím, ale najednou byla ta Yokohama všude okolo nás, a v mžiku naplnila onu malinkou dílničku na předměstí Haagu.

 

Celý měsíc uběhl tak rychle, že jsem si, skloněn nad schématy mazání a elektrického rozvodu čtyřtaktního dvouválce, ani neuvědomil, jak listí stromů u nás  v Binckhorstu zežloutlo. A samozřejmě nejen tam. Myslím, že jsem si toho poprvé všiml, když jsem zaklonil hlavu, abych se protáhl cestou z moto-veteránského srazu ve Woerdenu, nedaleko Utrechtu, kde jsem koupil dvě nové pneumatiky a táhl je k autu. Pak už byl podzim jasně tady a nevynechal příležitost, aby nám to s Milenečkou znovu a znovu připomněl. Jako kupříkladu cestou z večerního koncertu, kdy jsme na Vespě chytli vydatnou průtrž mračen. 

 

 

 

Takže takhle to tu vedeme. Já se už těším, až namontuji nové olejové čerpadlo, Milenečka se těší na další balet a venku se zatím čerti žení. 

 

P.S.

Jo, a taky ještě dělám na diplomce a dobrovolně navštěvuji přednášky o islámské knize…

 

Dnes je tomu je přesně měsíc, co jsem po bezesné noci uháněl prázdnou, ranní dálnicí pro Vespu. Zdá se to být strašně dávno. Vespa se stala nezbytnou součástí naší domácnosti. Sice na ní nevozíme tři děti v předškolním věku, jedno batole a dva pytle brambor – to vše najednou a při dopravní špičce, tento neapolský výjev nás zatím míjí, nicméně jsme za ten měsíc na Vespě najezdili téměř 500 km při příjemné spotřebě do 3l/100km (po městě a většinou ve dvou). Nejdále jsme byli v Delfách, jinak jezdíme na obvyklé nákupy, a nejraději k moři – pouštět našeho nového draka…

Když se ochladí a fouká vítr, nastává chvílé pro našeho draka… Liduprázdná pláž je jen jeho!

Zde malé intermezzo o tom, jaké je to na chvíli uletět. Při natáčení vzaly za své dvě střední přepážky draka a pravá rukojeť…. Ale stálo to za ten “úlet”!

Z Německa jsem objednal bednu maličkostí, které jsem na Vespě vyměnil. Vetšinou zpuchřelé gumé součástky. Na zimní večer jsem si nechal výměnu palivového kouhoutu. Budu muset vytáhnout celou nádrž za použití speciálního klíče, tak s tím počkám, až bude venku zima. Zatím to ničemu nevadí. Také se mi podařilo na Marktplaatsu koupit originální zadní nosič, nádhera!

Výměna některých součástek na Vespě

Jak se říká, s jídlem roste chuť. Nákup Vespy mě v žádném případě neodloudil od každodenního sledování holandského nákupního portálu, sekce Motocykly – veteráni. Za tento měsíc jsem zde zahlédl velmi zajímavé kousky. Vše vyvrcholilo tím, že jsme minulý víkend vyrazili na veteránskou burzu do Utrechtu. Byl to krásný výlet, leč bez nějakých dech beroucích objevů. To, co má nějakou cenu a dá se koupit za rozumný peníz se skrývá pod vrstvou prachu kdesi v soukromých sklepech a garážích na předměstí bezejmenných měst, kde lidé dávají inzerát na “něco” se dvěmi koly. Nebo vědí, co prodávají (a to Holanďané vědí v naprosté většině vždy), a pak je to otázka rychlosti, smlouvání a stěstí.

Veteránská burza v Utrechtu

Během posledních dvou týdnů jsem trávil hodně času ježděním po Nizozemí kvůli výstavě Farewell to Arms v Groningenu, kterou jsem instaloval v rámci fotofestivalu Noorderlicht. Z Haagu je to přes 200 km a bylo tudíž nasnadě, poohlédnout se při té příležitosti po nějaké dobré koupi. Ptáte se čeho? Co by mi tak asi mohlo natolik vězet v hlavě, abych kvůli tomu najezdil o pár set km navíc, strávil pár desítek hodin prohledáváním internetu a stal se váženým klientem knihkupectví Amazon.co.uk, díky nákupu technické literatury? Je to bezesporu motoristická legenda, o které přemýšlím už dlouho, konkrétně někdy od roku 2006, kdy jsem si na eBayi koupil první publikaci o tomto stroji. Však až zde v Holandsku jsem se k němu dostal blíž, neboť jsem k svému úžasu zjistil, že tato země je s nějvětší pravděpodobností nejvhodnějším místem, hned po Velké Británii, kde se tento geniální výplod britského inženýrství a designu dá získat.  Jde o motocykl zn. Triumph 3TA o obsahu válců 350 ccm. Je to poněkud slabší člen velké rodiny motocyklů, navzájem si podobných, z nichž asi nejznámější je Triumph Bonneville 650. Tedy stroj, na kterém se s oblibou nechávali vidět hollywoodské hvězdy, na kterém si Bob Dylan v roce 1966 rozbil ústa, no, prostě legenda.

A proč právě Holandsko je onou zemí, kde se dá Triumph 3TA pořídit? Neboť v polovině 60. let vyhrál Triumph tendr na dodávku 1100 ks motocyklů se čtyřtaktním motorem střední kubatury. Mezi zůčastněnými motocykly značek Zundapp, Maico, BSA a Puch byl Triumph jasným vítězem. Více se dozvíte na stránkách holandských nadšenců armádních 3TA. (zdroj následující fotografie)

Já jsem tedy postupně navštívil asi tři prodejce tohoto stroje a málem koupil údajnou armádní uloženku, které pouze tekly palivové kohouty a potřebovala vyměnit zpuchřelé gumové součástky. Však den před domluvenou koupí jsem na Marktplaatsu objevil hodinu starý inzerát na stroj, který někdo upravil do civilního stavu. Ihned jsem se tam rozjel i s Milenečkou. Triumph byl krásný. Byla neděle 30. srpna, tak jsme přespali v kempu do druhého dne, kdy se daly na poště přepsat doklady.

Nakládání do Defendera 110 bylo husarským kouskem…

Ta se začala psát historie mého vlastnicví Triumphu, která byla velmi dlouho jen na úrovni snu, či obsesivní touhy po čtyčtaktním exempláři motoristické sbírky, sestávající se z dieslového agregátu Land Rovera a dvoutaktního jednoválce Vespy. Dostal jsem se tedy do jakési podivuhodné motoristické polygamie, která v konečných důsledcích přináší strarosti i slasti v jistém smyslu srovnatelného charakteru, jako soužití s více ženami najednou. Ale o tom až zase příště.

V zajetí designu minulého století…

Čeština má mnoho nádherných slov. Jedno z nich, které já osobně velmi rád používám kdykoli k tomu mám příležitost, je “burácení”. Málo k čemu se totiž tak přiléhavě hodí jako ke zvuku (nejlépe jednoválcového) motoru. Něteří z vás možná někdy slyšeli o motocyklu Panther značky Phelon & Moore.  Nedávno jsem zaznamenal inzerát na prodej jeho modelu Red Pather, který byl údajně nejlevnějším “kompletním” motocyklem 30. let. (ale těžko říci, neboť to uvádí Wikipedie). No, každopádně stejný, ne zcela důvěryhodný zdroj, tvrdí, že tyto motocykly byly známé pro své nízké otáčky, tedy svým charakteristickýcm zvukem pomalého, úderného bubnování, v řekl bych až sexy rytmu, tak trefně a po anglicku popsanému jako “firing once every lamp-post”, tedy “pálícímu u každé lucerny”, volně přeloženo.

A právě tento zvuk je s nejvěší pravděpodobnosí tím, co mě na motocyklech, krom možnosti vnímat intezivně okolí kolem sebe, tolik fascinuje. Kam se hrabou uječené sportovní a vysokootáčkové motory japonské provenience, s pohrdáním nazývané “rejže”. Tady se bavíme o hodinářské práci člověka, který měl ještě čas. Tedy časováno do období, řekněme před a ještě pár let po druhé světové válce. Tedy záleží také kde. V takovém Sovětské svazu už měli dávno velmi napilno, pokud tedy ještě výroba nejela z německých součástek… Ale vraťme se ke zvuku.

Zvuk, ač ho vnímáme snad nějakými 20 % všech našich vjemů, hraje v našem životě významnou roli. Začíná to u Beethovena a končí v ložnici. Sakra, jak se jmenoval ten americký film, kde se hlavní hrdina (snad myslím profesor znakové řeči) rozčiluje, že jeho hluchoněmá milenka nevydá v posteli ani hlásku… No, to je jedno. Každopádně ono “burácení” dokáže zvedat hladinu adrenalinu takovým způsobem, že mnozí zapomínají na pud sebezáchovy a otiskují svoji sanici do asfaltu.

Já jsem si (snad) vědom toho, že můj stroj oslaví za pár dní 30. narozeniny a užívám si burácení v rychlosti, ve které mě hystericky předjíždějí podráždění cyklisté. Leč od mé první zkušební vyjížďky k moři, kdy jsem poprvé zaznamenal nepravidelný chod motoru mé Vespy, jsem doznal pokroku ve studiu “Troubleshooting” neboli odstraňování a diagnostiky závad 150ccm motoru své Vespy P150X.

Uživatelský manuál mé Vespy. Skoro stejně starý jako můj Rodný list…

Má původní “diagnóza”, která stanovila “kuckáni” jako následek ucpané trysky, se ukázala jako nesprávná. Tryska byla čistá. Začetl jsem se však hlouběji do svého manuálu a postupně pronikl do tajů elektro-mechanického zapalování (později nahrazeného elektronikou). Zjistil jsem, poté, co jsem rozebral trysky karburátoru, že chyba bude v časování zážehu svíčky. Nicméně jak se ukázalo později, šroub štělování “kladívek” která udávají tento zážehový rytmus, je stržený. Nechal jsem ho tedy být a raději ošmirgloval elektrody svíčky a upravil jejich vzdálenost. No, kladívka budou chtít stějně trochu poladit, nicméně po tomto zákroku Vespa vyrazila jak divá. Vše vyměním (včetně kondenzátoru) až to bude nevyhnutelné a bude na to čas.

Takže nyní jezdím a burácím po Haagu, sídle královny, dál. Bubnování dvoutaktového jednoválce rezonuje od lucerny k lucerně a ničemu nevadí fakt, že kladívka občas ujedou a střelí vedle. Jelo se mi opravdu krásně, když jsem na svém zadním nosiči vezl dnes večer krabici, která byla naplněna potravinami, pivem a také lahví Pinot Gris, maďarské provenience. Do burácení občas proniklo cinkání lahví, ale majestát královny to jistě nenarušilo.

Zakopaný pes je v kladívkách…

V přímořský podvečer, kdy již nejezdí auta a semofory jsou vypnuté, se jede krásně. Vlahý vzduch hladí tváře a vůně mořské soli přehluší i nasládlý pach směsi benzínu oleje, který jsem jako dítě tak nesnášel u našeho Wartburgu. Než bude brzy tma a zima, musíme si v takový podvečer vyjet s Milenečkou na pláž a ugrilovat nějakou dobrou večeři. Burácení bude pak servírováno jako digestive.

Velký den nadešel. Milenečka přiletěla brzy ráno a vzhledem k tomu, že se závada na Vespě včera večer sama opravila, naplánovali jsme si výlet k moři. Počkali jsme, až opadne večerní špička a vyrazili.

Vespá táhne skvěle. Jen čtyřka jde pořád hodně ztuha. Budu to muset asi nějak promazat. Nicméně za chvilku jsme dorazili tam, kde jsem včera začal pociťovat potíže s dávkováním paliva – tedy k mírnému stoupání těsně před pláží Scheveningenu. Tentokráte se však Vespa s námi oběma vyhoupla na převis a my mohli spontánně zvolat hurá! S rytmickým a nádherně pomalým bubnováním jenodválcového motoru 150kové kubatury jsme si to proburáceli a na konec promenády. Až tam, kde začíná scheveningenská marína, neboli přístav. Tady jsem zaparkovali a šli se projít k majáku.

Když jsem pak po půl hodině chtěl opět nastartovat, motor byl uchlastaný a musel jsem to roztlačit. Chtelo by to vymenit ten uzávěr přívodu paliva, aby se dal “vypnout” benzín. Však až na tuto maličkost jsme dorazili neohroženě zpět domů. Jediné, co nám opravdu pije krev jsou haagské semafory. Je to ja zastávka co 200 m. Budeme muset vyrazit někam na venkov. Však už jsem si zakoupil maliknou sadu nářadí a ještě musím obstarat motoristickou lékárničku. Toť tedy zatím vše z našeho prvního výletu.

Jak vše začalo

Neukojená touha je věc, se kterou se dá jen težko bojovat. Nezáleží ani tak na tom, co je oním předmětem toužení a může jich dokonce být i povícero. Já jsem svůj boj s jednou svojí touhou začal prohráva jednoho srpnového, pátečního odpoledne, kdy jsem si domluvil schůzku na inzerát. Nešlo však o rande naslepo, ale o prohlídku motocyklu, který byl na prodej pár bloků od mého bytu.

Skočil jsem na kolo a urychleně vyhledal řadový domek v uhlazené uličce poklidného předměstí Haagu, v těsné blízkosti Mezinárodního soudního tribunálu. Bodrý Holanďan, který mi přišel otevřít, neovládl své rozpaky, když zjistil, že pocházím z východní Evropy. A to i přes fakt, že jsem přišel kupovat motocykl sovětské výroby IZH 49 z roku 1954. Pokud tuto značku neznáte, nevadí. Ani já jsem jsem ji neznal. Uchvátil mě jen “pérákovitý” vzhled této mašiny a fakt, že stejná továrna prý vyrábí (vyráběla) AK47, neboli geniální, leč vražedný vynález – samopal Kalašnikov.  Co se týče továrny a koncepce mtocyklů IZH, tak jde prý vlastně o bývalou německou továrnu DKW, kterou Sověti po druhé světové válce naložili kompletně na vlaky a odvlekli do Ruska. Vlastně stejný původ mají stroje Ural a Dněpr, jenž jsou objektem mé dálší fascinace.

Sovětský stroj IZH-49

Ale vraťme se k věci. Sovětský motocykl jsem nakonec nekoupil a několik nocí nespal výčitkami. Byl to dobrý kauf, ale také mi mohl přidělat mnoho starostí. Vím však, že se sovětskými motocykly to není jednoduchá záležitost, notabene když té motorce je 60 let. Nechtěl jsem se stát králem ruských motorkářských fór a zbytek léta shánět díly, i když IZH byla v zrenovovaném stavu, pouze potřebovala “seřídit” karburátor a zapalování.

Ke kořenům věcí příštích

Jal jsem tedy se analyzovat kořeny mé, teď již zjevně přiznané a stále neukojené touhy – touhy po větru ve vlasech, po burácení motoru pod sedlem, touhu po střípcích nespoutané volnosti, spojené s euforickou iluzí síly, moci a anarchie. Jednoduše se mi zastesklo po motocyklu. A to v mém případě znamenalo, že se mi stýská po své někdejší Vespě PX150, kterou jsem prodal kamarádovi před svým odjezdem na studia sem, do Holandska.

Mimochodem, kamarád dal mé staré Vespě nový lak a pneumatiky. A já jsem udělal tu zásadní chybu, že jsem se na ní projel. To byla jiskra, jež teď, o měsíc později a tisíc kilometrů západněji, hořela mocným plamenem. Hořela o to víc s vědomím, že se na mopedech dá jezdit i po zdejší husté síti cyklistických stezek. (Více v předešlém příspěvku o cestě k severním ostrovům.)

Po nevydařené koupi “královny sibiřské tundry” jsem každé usednutí ke svému Macu obřadně začínal sledováním holandské internetové aukční stránky Marktplaats a obvolával prodejce všeho, co mi přišlo zajímavé. Postupně jsem si ale začínal uvědomovat, že se má pozornost, pomalu, ale jistě navrací k Vespám. Bylto v podstatě stejný proces, jakým jsem se kdysi, ještě před všemi svými africkými expedicemi, vrátil k Land Roveru. Jenže jak jde čas, Vespa se stala kultovní záležitostí a kdejaký verk a šrot se prodává za příšerné ceny a lidé, kteří prostě nevědí (jen chtějí Vespu), vyhánějí ceny proklatě vysoko. Takže běžná cena za Vespu, bez ohledu na typ a ročník se zde pohybuje okolo 1300 euro. Rozumí se samo sebou, že jsou to stroje na značkách. Výhoda je, že v Nizozemí není na motocykly nutná STK a celý převod dokladů se dělá u přepážky na jakékoli poště. Navíc u strojů starších 25 let se automaticky jedná o veterána a neplatí se tedy zdejší silniční daň, pouze velmi rozumné povinné ručení (zde tzv. WA pojištění).

Kolize – aneb Nezaměňujme část řeckého dramatu za dopravní nehodu

Jak jsem tak bloumal po Internetu, objevil jsem na dálném holandském východě Vespu P150X z roku 1979 (neplést s modelem PX150, který přišel později), po revizi motoru a s karoserií, která “potřebuje trochu pozorosti” za vyvolávací cenu 1000 euro.

Takhle jsem ji objevil v hlubinách Internetu

No, bylo to z Haagu asi 150 km, což v Holandsku znamená něco jako z Prahy do Tater, ale domluvil jsem si schůzku s majitelkou, která byla po telefonu velice sympatická a jestě mi textovkami psala, jaké dokumenty budu potřebovat k převodu. (Povolení k pobytu ne starší třech měsíců, vydané radnicí města Den Haag apod.)

V noci jsem toho moc nenaspal. Zmítaly mnou pochybnosti o smylu celé této akce. Avšak žádné velké věci nevznikají bez porodních bolestí. V šest ráno jsem už seděl v Zebře a uháněl, maje východ slunce en face.

Dorazil jsem půl hodiny před dojednaný časem a viděl Vespu stát na příjezdové cestě k dalšímu obvyklému, řadovému domku na předměstí obyčejného holandského města. Opršelá, pod vrstvou pavučin, no pomyslel jsem si, že snad rovnou pojedu zpátky. Ale pak jsem si řekl, že je to přeci 30 let starý stroj a že nemám soudit věci jen podle vzhledu.

Zanedlouho přijela paní domu z ranního nákupu. Jak mi později řekla mimo řečí u nabídnuté kávy, je jí 39 let a na Vespu je prý moc stará… Vedle domu se vyjímal její cestovní motocykl BMW kubatury mnohonásobně přesahující poválečnou koncepci lidové Vespy. Tato paní měla Vespu pět let. Kromě dokladů a stroje přidávala dobovou uživatelskou příručku, servisní manual Haynes, stránku po stránce zalaminouvanou! Prý aby si je člověk neumatlal, když něco opravuje. Dále přidávala krásný vojenský kanystr, z poloviny plný namixované směsi benzínu a 2T oleje a jako třešničku pro časy příští – katalog firmy Scooter-Center, která prodává fůru náhradních dílů a příslušenství.

Dokumentace radost pohledět!

Vespa startovala na druhé našlápnutí. Nefungovaly zadní blinkry a jak jsem zjistil při projížďce, nešla řadit 4. rychlost. Motorka však táhla dobře a měla nové pneumatiky (všechny tři). Co mě doopravdy vzalo, fungoval tachometr! Jinak původní majitel prý měnil válec a píst.

Po delší peripetii s vyjednáváním kupní ceny jsme se dostali na 600 euro. Mimo to jsem ještě zakoupil jejich dvě helmy. Jednu menší, pro Milenečku, a druhou (zaprášenou) po manželovi pro mne.

A hurá domů…

Doma jsem strávil celý následující den čištěním. Vymetl jsem všechny pavouky, zprovoznil blinkry, vyčistil vzduchový filtr, zkontroloval olej v převodovce. Nejvíc práce mi dala oprava té čtvrté rychlosti. Bylo to ale jen povolené lanko řazení.

Vymetání pavouků a vychytávání much…

První “dálková jízda”

S novou Vespou jsem se nejprve vydal okolo sousedního hřbitova. To jsem ale spíše testoval brzdy a ono poštelované řazení. Po večerní špičce a po definitivní opravě funkce 4. rychlosti jsem dojel na nákup. A na večer jsem si nechal husarský kousek – cestu k moři!

Občas nás okolnosti dovedou k myšlence, po jejímž zvážení si v úžasu říkáme, jak jsme jen mohli žít bez toho, abychom tuto věc učinili již v minulosti. Tou myšlenkou byla jízda podél mořského pobřeží na Vespě. Uvědomil jsem si, že naposledy jsem jel na motoce podél moře před 14 lety kdesi v Řecku. A to byla jen nějaké půjčená Yamaha enduro 50 ccm. Dodnes nezapomenu na ten trapas, když mi tehdy motorka při rozjezdu chcípla pod vahou své tehdejší “týdenní” řecké přítelkyně. Ale to byly pouhé motoristické začátky…

Plán dnešního večera byl jasný. Projet se po promenádě mořských lázní Scheveningen s nově “vyladěnou” Vespou. Jako generálka před výletem s Milenečkou, která má zítra ráno přijet z návštěvy Čech.

Oblékl jsem si svůj klasický motorkářský oděv v podobě voskované bundy britské značky Barbour, model International, rukavice a vyjel. Motor šlapal skvěle, čtyřka také. Pře samotným příjezdem na promenádu je mírný kopeček. Jako všude v Holandsku, k moři se tu jezdí do kopce. Už už měla nadejít ta chvíle, kdy konečně spatřím z Vespy pruskou modř temné hladiny Severního moře. Litoval jsem, že tu teď není Milenečka. První jízda podél pobřeží na Vespě! S čím to srovnávat? Viděl jsem hladinu Atlantiku zpoza volantu Land Roveru na několika set kilometrovém úseku pusté pláže Plage Blanche na Západní Sahaře, Pacifik jsem měl po pravici celých téměř pět set mil z Los Angeles do San Francisca kam jsem uháněl s vypůjčeným kabrioletem. Ale poprvé pohlédnu do příboje a zároveň pojedu na Vespě!

Kdyby se to nestalo, neveřil bych tomu. Ale právě v tu chvíli začala Vespa cukat. Přerývaně táhla a motor běžel jakžtakž klidně pouze ve volnoběhu nebo ve čtyřce. Celou promenádu jsem na moře ani nepomyslel a špekuloval nad závadou. Nakonec se Vespa se škytnutím zastavila. Bez nářadí, hladový a se stokilovou Vespou dobrých 8 km od domova! Ještě, že to nevidí Milenečka. Okamžitě by k mému novému stroji ztratila důvěru.

Cesta zpátky okolo černého obelisku

Z křižovatky, kde se Vespa zastavila jsem ji odtlačil na chodník a začal s diagnostikou závady. Neměl jsem ale ani nůž ani minci, abych odmontoval kryt karburátorového prostoru. Jak jsem se domníval, závada mohla být v zanešené hlavní trysce. Volnoběžná byla čistá a propuštěla palivo bez problému. Hlavní tryskou neprocházelo dost paliva, aby táhla, ale dost pro čtvrtou rychlost, která jen bublá a udržuje tempo. Pro jistotu jsem ale ještě překontroval kabel svíčky a odhodlal se k osvědčené metodě, kterou jsem aplikoval na přechlastaný motor u svého starého PXa. Se zavřeným přívodem paliva jsem tehdy roztlačit stroj a nechat válec, aby “vycákal” vše ven. Nyní jsem to zkoušel jen jako nouzovou možnost. Nevěděl jsem, jestli není motor z nějakého důvodu “přechlastaný”. Ale jak jsem si uvědomil, na této Vespě je stržený kohout přívodu paliva a to je tedy stále puštěné. Nicméně se můj pokus napoprvé zdařil a Vespa chytla. Přerývaně, ale běžela. Honem jsem si nahodil helmu a razil nejbližší cestou k domovu.

Po cestě jsem proklínal každou červenou na semaforu a promítal si v hlavě různé příhody, kterak někdo známý bez nářadí, vybaven jen svým důvtipem, vyzrál nad nějakou závadou. Vítězila historka jednoho nejmenovaného kolegy fotografa, který před asi třiceti lety spravil prasklé palivové potrubí na staré Jawě použitým prezervativem, který si z nepochopitelných důvodů vezl zauzlovaný v ruksaku.

Jak jsem se blížil k domovu, chod motoru se stával plynulejší. Pokud byla má představa závady správná, postupně se tryska zbavila nečistoty. Když jsem dorazil až ke hřbitovu v našem sousedství, běžel motor už čistě. Jen jsem měl mozoly na levé dlani z křečovitého řazení ztuhlé čtyřky.

Vespu jsem přikryl plachtou a k večeři si otevřel láhev sicilského Pinot Grigio. Zítra má dorazit Milenečka. Bude to krásné, dát pár piknikový věcí na nosič a vyrazit si na večerní výlet po cyklistické stezce do dun nedalekého Wassenaru. Cesta zpátky k Vespě byla krkolomná a dlouhá. Ale dobří holubi se vracejí!