Podzimní čas s sebou přináší mnohé změny. Zatím co u nás doma se aleje obalí jeřabinami v barvě okysličené krve, tady, nedaleko pobřeží Severního moře, přinášejí protáhlé stíny namodralá mračna a nárazový vítr. K cestě k moři je již třeba se pořádně obléknout. Z pláže zmizely všechny zaparkované katamarány, ba i letní restaurace. Cvalem se tu prohání policejní kavalerie a olověné severozápadní nebe zvěstuje podzimní bouři daleko na moři. 

Začala nám divadelní sezona. Milenečka vystopovala nejrůznější možnosti slev v haagském Lucent Danstheater, takže jsme za poslední tři týdny již viděli čtyři představení. Tři taneční a jeden koncert. Za 10 euro spousta legrace, včetně úvodního a přestávkového drinku v ceně. Kdo viděl film s Dustinem Hoffmanem Tootsie, ten si možná vzpomene na Dustinova spolubydlícího, který v opilosti vykládá o svém vysněném divadle, kde by se hrálo jen v dešti.  Něco takového je teď náš Danstheater, protože tady prší skoro každý den, alespoň chvíli. Není tak těžké se do tohoto divadelního konceptu trefit. 

 

Tento pátek jsme si udělali zajímavý den. Vydali jsme se na Vespě k moři a chtěli jsme pouštět draka. Cestou nám došel benzín, avšak naštěstí jen asi 100 m od  pumpy. S čerstvými oktany jsme dobublali na pláž a v podzimním vánku vyzkoušeli pár nových kreací. Já jsem kupříkladu testoval záměrnou ztrátu vztlaku a opětovný návrat do stoupání po vybraném pádu do vývrtky, resp. po křídle. To jsem, v minulém, a na YouTube zachyceném létání v menším uragánu, nemohl. Milenečka nalezla v létání s řiditelným drakem velikou zálibu a nutno říci, že jí to již jde lépe, než mně. Další stupeň by byl drak se čtyřmi provazy, ale do toho se zatím nepouštíme. Já jsem rád, že zatím nemusím řešit opětovnou reklamaci, nebo opravu stávajícího draka. Toho minulého jsem totálně dodělali. Praskly dvě prostřední komory, jak jsme s drakem (opakovaně) přistáli kolmo na zem v rychlosti mezi 80 a 120 km/h. 

 

 

 

 

 

Když jsme v tento pátek dolétali, zajeli jsem se ohřát do kavárny a později zašli na představení do divadla. Veškerý přesun po městě samozřejmě zajišťuje Vespa. Kladívka se nějakým zázrakem uklidnila a motor táhne bez problémů. Jednoduše se na ní závady opravují samy, stejně jako na Land Roveru. Jen je jim třeba dát čas a důvěru. 

 

Okamžiky, kdy je teplo a svítí slunce, začínají být vzácné. Proto je vždy rádi využijeme k projíždce na Vespě. Na jedné takové projížďce jsme konečně zakoupili koště, abychom si mohli zamést listí před vlastním prahem. 

 

 

Ale zřejmě se ptáte, co je s mým Triumphem… Po tom, co jsme ho přivezli domů, stál Triumph pod plachtou jen asi tak týden, než jsem se ho jal rozmontovávat. Vytáhl jsem z něho motor. Proč, může si racionálně uvažující jedinec říci, je potřeba vytahovat motor z funkčního motocyklu? Odpovědí je mnoho a sám nevím kterou vybrat.  Snad je to onen fakt, že věc, jako je 43 let starý britský motocykl, si nekupujete proto, abyste na něm hned jezdili, ale abyste si budoucí jízdu zasloužili. Jde de facto stejný postup jako v případě Land Roveru. Odměnou vám pak v budoucnu může být, že vzniklou závadu dokážete alespoň diagnostikovat, když už ne na místě opravit. Ale hlavně, a jak jsem předpokládal, si s takovýmto strojem kupujete i zážitky, aniž byste zatím ujeli jediný kilometr.  

 

 

 

Za poslední měsíc jsem si na internetu udělal několik nových přátel. A nejde vůbec o nějakou Peggy ze severozápadního Arkansasu či Dolores z Mexico City. Ani nevím, jak tito virtuální přátelé vypadají, či jestli mají piercing v jazyku. Dost možná to jsou padesátiletí pupkáči, tedy až na jednoho Japonce, kterému může být asi jako mně. Jisté je, že všichni máme společný zájem, a tím je vše okolo klasických motocyklů zn. Triumph.  Nevím, o co jsem přišel, když jsem jim dal přednost před případnou Peggy, ale rozhodně jsem se dozvěděl mnoho o své novém stroji a jen tak mimochodem získal i seznam položek, které musím před první jízdou zkontrolovat. A právě jednou takovou položkou byla takzvaná Sludge Pipe. 

 

Nejsem si jistý, zdali by takovýto název diskuze na jiném diskuzním fóru nebyl poněkud podezřelý, ale na motorkářském fóru jde o smrtelně vážnou záležitost. Vlastně to byla první věc, na kterou se mě jeden můj, nově nabytý známý zeptal. Jestli jsem si prý jist, že mám průchozí sludge pipe. Po vcelku jednoduché rešerši jsem zjistil, že je to něco jako aorta v lidském těle. V motoristickém překladu to znamená trubičku v ose klikové hřídele, jíž prochází olej, který maže hlavní ložiska. Trubička zároveň funguje jako sedimenter olejových kalů. Když se ucpe, motor dostane “infarkt” a zadře se. Jediný způsob, jak průchodnost ověřit je totální rozebrání motoru, tedy operace.

 

No, tak jsem se do toho pustil. Ale naštěstí jsem se nejprve stavil pro radu v nedaleké prodejně dílů pro veterány. Zde jsem dostal adresu na mechanika, který náhodou bydlí pár bloků ode mne. Tak jsem mu zavolal. Jmenoval se René a nakonec jsme spolu motor rozebrali. Celá akce trvala jedno dva dny. Jeden den jsme vše rozebrali, já jsem následně každý díl motoru odmastil a umyl, a druhý den jsme vše zase dali dohromady. K našemu úžasu bylo téměř vše jako nové, nebo úplně nové. Minulý majitel musel do motoru narvat spoustu peněz a energie. 

 

U Reného v dílně

 

 

 

Nicméně tato generální inspekce zjistila nedostatečně fungující olejové čerpadlo a podfukující těsnění pod hlavou. Takže bylo alespoň co shánět v Nottinghamu (kde jsem objevil dobrý obchod s náhradními díly..).

 

Takže už asi tušíte, proč jsem tak dlouho nenapsal žádný zápisek na blog? A to jsem se vůbec nerozepsal o elektronickém zapalování, které řeším s jiným britským známým z internetu a také s již zmíněným Japoncem, kterého jsem odchytl na Flickru. 

 

Celá tato záležitost má ovšem ještě jinou, než čistě technickou pointu. Pobyt v takové dílně, mi poskytl zajímavou sondu do života člověka, který k motoru přistupuje asi jako houslista ke stradivárkám. Od klikové hřídele jsme několikrát odběhli na dvorek, kde se v koruně dvacet metrů vysokého modřínu houpal mechanikův 81letý otec a postupně strom odřezával. Připadal jsem si, jako sledovat Pepina a paní správcovou na komíně pivovaru. Pak jsme všichni usedli k obědu. Odpoledne se zastavil jiný Reného zákazník, který u nás vydržel až do setmění a přidával k lepšímu historky z motoristického prostředí. Kupříkladu, kterak v Yokohamě zapomněl klíč v kartelu motoru, když opravoval chlazeni motoru na zaoceánské lodi. Vše pak musel znovu rozebrat, a to rychle, neboť slíbil manželce procházku na pevnině. Pozadí této historky mi zůstaly tajemstvím, ale najednou byla ta Yokohama všude okolo nás, a v mžiku naplnila onu malinkou dílničku na předměstí Haagu.

 

Celý měsíc uběhl tak rychle, že jsem si, skloněn nad schématy mazání a elektrického rozvodu čtyřtaktního dvouválce, ani neuvědomil, jak listí stromů u nás  v Binckhorstu zežloutlo. A samozřejmě nejen tam. Myslím, že jsem si toho poprvé všiml, když jsem zaklonil hlavu, abych se protáhl cestou z moto-veteránského srazu ve Woerdenu, nedaleko Utrechtu, kde jsem koupil dvě nové pneumatiky a táhl je k autu. Pak už byl podzim jasně tady a nevynechal příležitost, aby nám to s Milenečkou znovu a znovu připomněl. Jako kupříkladu cestou z večerního koncertu, kdy jsme na Vespě chytli vydatnou průtrž mračen. 

 

 

 

Takže takhle to tu vedeme. Já se už těším, až namontuji nové olejové čerpadlo, Milenečka se těší na další balet a venku se zatím čerti žení. 

 

P.S.

Jo, a taky ještě dělám na diplomce a dobrovolně navštěvuji přednášky o islámské knize…

 

Dnes je tomu je přesně měsíc, co jsem po bezesné noci uháněl prázdnou, ranní dálnicí pro Vespu. Zdá se to být strašně dávno. Vespa se stala nezbytnou součástí naší domácnosti. Sice na ní nevozíme tři děti v předškolním věku, jedno batole a dva pytle brambor – to vše najednou a při dopravní špičce, tento neapolský výjev nás zatím míjí, nicméně jsme za ten měsíc na Vespě najezdili téměř 500 km při příjemné spotřebě do 3l/100km (po městě a většinou ve dvou). Nejdále jsme byli v Delfách, jinak jezdíme na obvyklé nákupy, a nejraději k moři – pouštět našeho nového draka…

Když se ochladí a fouká vítr, nastává chvílé pro našeho draka… Liduprázdná pláž je jen jeho!

Zde malé intermezzo o tom, jaké je to na chvíli uletět. Při natáčení vzaly za své dvě střední přepážky draka a pravá rukojeť…. Ale stálo to za ten “úlet”!

Z Německa jsem objednal bednu maličkostí, které jsem na Vespě vyměnil. Vetšinou zpuchřelé gumé součástky. Na zimní večer jsem si nechal výměnu palivového kouhoutu. Budu muset vytáhnout celou nádrž za použití speciálního klíče, tak s tím počkám, až bude venku zima. Zatím to ničemu nevadí. Také se mi podařilo na Marktplaatsu koupit originální zadní nosič, nádhera!

Výměna některých součástek na Vespě

Jak se říká, s jídlem roste chuť. Nákup Vespy mě v žádném případě neodloudil od každodenního sledování holandského nákupního portálu, sekce Motocykly – veteráni. Za tento měsíc jsem zde zahlédl velmi zajímavé kousky. Vše vyvrcholilo tím, že jsme minulý víkend vyrazili na veteránskou burzu do Utrechtu. Byl to krásný výlet, leč bez nějakých dech beroucích objevů. To, co má nějakou cenu a dá se koupit za rozumný peníz se skrývá pod vrstvou prachu kdesi v soukromých sklepech a garážích na předměstí bezejmenných měst, kde lidé dávají inzerát na “něco” se dvěmi koly. Nebo vědí, co prodávají (a to Holanďané vědí v naprosté většině vždy), a pak je to otázka rychlosti, smlouvání a stěstí.

Veteránská burza v Utrechtu

Během posledních dvou týdnů jsem trávil hodně času ježděním po Nizozemí kvůli výstavě Farewell to Arms v Groningenu, kterou jsem instaloval v rámci fotofestivalu Noorderlicht. Z Haagu je to přes 200 km a bylo tudíž nasnadě, poohlédnout se při té příležitosti po nějaké dobré koupi. Ptáte se čeho? Co by mi tak asi mohlo natolik vězet v hlavě, abych kvůli tomu najezdil o pár set km navíc, strávil pár desítek hodin prohledáváním internetu a stal se váženým klientem knihkupectví Amazon.co.uk, díky nákupu technické literatury? Je to bezesporu motoristická legenda, o které přemýšlím už dlouho, konkrétně někdy od roku 2006, kdy jsem si na eBayi koupil první publikaci o tomto stroji. Však až zde v Holandsku jsem se k němu dostal blíž, neboť jsem k svému úžasu zjistil, že tato země je s nějvětší pravděpodobností nejvhodnějším místem, hned po Velké Británii, kde se tento geniální výplod britského inženýrství a designu dá získat.  Jde o motocykl zn. Triumph 3TA o obsahu válců 350 ccm. Je to poněkud slabší člen velké rodiny motocyklů, navzájem si podobných, z nichž asi nejznámější je Triumph Bonneville 650. Tedy stroj, na kterém se s oblibou nechávali vidět hollywoodské hvězdy, na kterém si Bob Dylan v roce 1966 rozbil ústa, no, prostě legenda.

A proč právě Holandsko je onou zemí, kde se dá Triumph 3TA pořídit? Neboť v polovině 60. let vyhrál Triumph tendr na dodávku 1100 ks motocyklů se čtyřtaktním motorem střední kubatury. Mezi zůčastněnými motocykly značek Zundapp, Maico, BSA a Puch byl Triumph jasným vítězem. Více se dozvíte na stránkách holandských nadšenců armádních 3TA. (zdroj následující fotografie)

Já jsem tedy postupně navštívil asi tři prodejce tohoto stroje a málem koupil údajnou armádní uloženku, které pouze tekly palivové kohouty a potřebovala vyměnit zpuchřelé gumové součástky. Však den před domluvenou koupí jsem na Marktplaatsu objevil hodinu starý inzerát na stroj, který někdo upravil do civilního stavu. Ihned jsem se tam rozjel i s Milenečkou. Triumph byl krásný. Byla neděle 30. srpna, tak jsme přespali v kempu do druhého dne, kdy se daly na poště přepsat doklady.

Nakládání do Defendera 110 bylo husarským kouskem…

Ta se začala psát historie mého vlastnicví Triumphu, která byla velmi dlouho jen na úrovni snu, či obsesivní touhy po čtyčtaktním exempláři motoristické sbírky, sestávající se z dieslového agregátu Land Rovera a dvoutaktního jednoválce Vespy. Dostal jsem se tedy do jakési podivuhodné motoristické polygamie, která v konečných důsledcích přináší strarosti i slasti v jistém smyslu srovnatelného charakteru, jako soužití s více ženami najednou. Ale o tom až zase příště.

V zajetí designu minulého století…

Čeština má mnoho nádherných slov. Jedno z nich, které já osobně velmi rád používám kdykoli k tomu mám příležitost, je “burácení”. Málo k čemu se totiž tak přiléhavě hodí jako ke zvuku (nejlépe jednoválcového) motoru. Něteří z vás možná někdy slyšeli o motocyklu Panther značky Phelon & Moore.  Nedávno jsem zaznamenal inzerát na prodej jeho modelu Red Pather, který byl údajně nejlevnějším “kompletním” motocyklem 30. let. (ale těžko říci, neboť to uvádí Wikipedie). No, každopádně stejný, ne zcela důvěryhodný zdroj, tvrdí, že tyto motocykly byly známé pro své nízké otáčky, tedy svým charakteristickýcm zvukem pomalého, úderného bubnování, v řekl bych až sexy rytmu, tak trefně a po anglicku popsanému jako “firing once every lamp-post”, tedy “pálícímu u každé lucerny”, volně přeloženo.

A právě tento zvuk je s nejvěší pravděpodobnosí tím, co mě na motocyklech, krom možnosti vnímat intezivně okolí kolem sebe, tolik fascinuje. Kam se hrabou uječené sportovní a vysokootáčkové motory japonské provenience, s pohrdáním nazývané “rejže”. Tady se bavíme o hodinářské práci člověka, který měl ještě čas. Tedy časováno do období, řekněme před a ještě pár let po druhé světové válce. Tedy záleží také kde. V takovém Sovětské svazu už měli dávno velmi napilno, pokud tedy ještě výroba nejela z německých součástek… Ale vraťme se ke zvuku.

Zvuk, ač ho vnímáme snad nějakými 20 % všech našich vjemů, hraje v našem životě významnou roli. Začíná to u Beethovena a končí v ložnici. Sakra, jak se jmenoval ten americký film, kde se hlavní hrdina (snad myslím profesor znakové řeči) rozčiluje, že jeho hluchoněmá milenka nevydá v posteli ani hlásku… No, to je jedno. Každopádně ono “burácení” dokáže zvedat hladinu adrenalinu takovým způsobem, že mnozí zapomínají na pud sebezáchovy a otiskují svoji sanici do asfaltu.

Já jsem si (snad) vědom toho, že můj stroj oslaví za pár dní 30. narozeniny a užívám si burácení v rychlosti, ve které mě hystericky předjíždějí podráždění cyklisté. Leč od mé první zkušební vyjížďky k moři, kdy jsem poprvé zaznamenal nepravidelný chod motoru mé Vespy, jsem doznal pokroku ve studiu “Troubleshooting” neboli odstraňování a diagnostiky závad 150ccm motoru své Vespy P150X.

Uživatelský manuál mé Vespy. Skoro stejně starý jako můj Rodný list…

Má původní “diagnóza”, která stanovila “kuckáni” jako následek ucpané trysky, se ukázala jako nesprávná. Tryska byla čistá. Začetl jsem se však hlouběji do svého manuálu a postupně pronikl do tajů elektro-mechanického zapalování (později nahrazeného elektronikou). Zjistil jsem, poté, co jsem rozebral trysky karburátoru, že chyba bude v časování zážehu svíčky. Nicméně jak se ukázalo později, šroub štělování “kladívek” která udávají tento zážehový rytmus, je stržený. Nechal jsem ho tedy být a raději ošmirgloval elektrody svíčky a upravil jejich vzdálenost. No, kladívka budou chtít stějně trochu poladit, nicméně po tomto zákroku Vespa vyrazila jak divá. Vše vyměním (včetně kondenzátoru) až to bude nevyhnutelné a bude na to čas.

Takže nyní jezdím a burácím po Haagu, sídle královny, dál. Bubnování dvoutaktového jednoválce rezonuje od lucerny k lucerně a ničemu nevadí fakt, že kladívka občas ujedou a střelí vedle. Jelo se mi opravdu krásně, když jsem na svém zadním nosiči vezl dnes večer krabici, která byla naplněna potravinami, pivem a také lahví Pinot Gris, maďarské provenience. Do burácení občas proniklo cinkání lahví, ale majestát královny to jistě nenarušilo.

Zakopaný pes je v kladívkách…

V přímořský podvečer, kdy již nejezdí auta a semofory jsou vypnuté, se jede krásně. Vlahý vzduch hladí tváře a vůně mořské soli přehluší i nasládlý pach směsi benzínu oleje, který jsem jako dítě tak nesnášel u našeho Wartburgu. Než bude brzy tma a zima, musíme si v takový podvečer vyjet s Milenečkou na pláž a ugrilovat nějakou dobrou večeři. Burácení bude pak servírováno jako digestive.

Velký den nadešel. Milenečka přiletěla brzy ráno a vzhledem k tomu, že se závada na Vespě včera večer sama opravila, naplánovali jsme si výlet k moři. Počkali jsme, až opadne večerní špička a vyrazili.

Vespá táhne skvěle. Jen čtyřka jde pořád hodně ztuha. Budu to muset asi nějak promazat. Nicméně za chvilku jsme dorazili tam, kde jsem včera začal pociťovat potíže s dávkováním paliva – tedy k mírnému stoupání těsně před pláží Scheveningenu. Tentokráte se však Vespa s námi oběma vyhoupla na převis a my mohli spontánně zvolat hurá! S rytmickým a nádherně pomalým bubnováním jenodválcového motoru 150kové kubatury jsme si to proburáceli a na konec promenády. Až tam, kde začíná scheveningenská marína, neboli přístav. Tady jsem zaparkovali a šli se projít k majáku.

Když jsem pak po půl hodině chtěl opět nastartovat, motor byl uchlastaný a musel jsem to roztlačit. Chtelo by to vymenit ten uzávěr přívodu paliva, aby se dal “vypnout” benzín. Však až na tuto maličkost jsme dorazili neohroženě zpět domů. Jediné, co nám opravdu pije krev jsou haagské semafory. Je to ja zastávka co 200 m. Budeme muset vyrazit někam na venkov. Však už jsem si zakoupil maliknou sadu nářadí a ještě musím obstarat motoristickou lékárničku. Toť tedy zatím vše z našeho prvního výletu.

Jak vše začalo

Neukojená touha je věc, se kterou se dá jen težko bojovat. Nezáleží ani tak na tom, co je oním předmětem toužení a může jich dokonce být i povícero. Já jsem svůj boj s jednou svojí touhou začal prohráva jednoho srpnového, pátečního odpoledne, kdy jsem si domluvil schůzku na inzerát. Nešlo však o rande naslepo, ale o prohlídku motocyklu, který byl na prodej pár bloků od mého bytu.

Skočil jsem na kolo a urychleně vyhledal řadový domek v uhlazené uličce poklidného předměstí Haagu, v těsné blízkosti Mezinárodního soudního tribunálu. Bodrý Holanďan, který mi přišel otevřít, neovládl své rozpaky, když zjistil, že pocházím z východní Evropy. A to i přes fakt, že jsem přišel kupovat motocykl sovětské výroby IZH 49 z roku 1954. Pokud tuto značku neznáte, nevadí. Ani já jsem jsem ji neznal. Uchvátil mě jen “pérákovitý” vzhled této mašiny a fakt, že stejná továrna prý vyrábí (vyráběla) AK47, neboli geniální, leč vražedný vynález – samopal Kalašnikov.  Co se týče továrny a koncepce mtocyklů IZH, tak jde prý vlastně o bývalou německou továrnu DKW, kterou Sověti po druhé světové válce naložili kompletně na vlaky a odvlekli do Ruska. Vlastně stejný původ mají stroje Ural a Dněpr, jenž jsou objektem mé dálší fascinace.

Sovětský stroj IZH-49

Ale vraťme se k věci. Sovětský motocykl jsem nakonec nekoupil a několik nocí nespal výčitkami. Byl to dobrý kauf, ale také mi mohl přidělat mnoho starostí. Vím však, že se sovětskými motocykly to není jednoduchá záležitost, notabene když té motorce je 60 let. Nechtěl jsem se stát králem ruských motorkářských fór a zbytek léta shánět díly, i když IZH byla v zrenovovaném stavu, pouze potřebovala “seřídit” karburátor a zapalování.

Ke kořenům věcí příštích

Jal jsem tedy se analyzovat kořeny mé, teď již zjevně přiznané a stále neukojené touhy – touhy po větru ve vlasech, po burácení motoru pod sedlem, touhu po střípcích nespoutané volnosti, spojené s euforickou iluzí síly, moci a anarchie. Jednoduše se mi zastesklo po motocyklu. A to v mém případě znamenalo, že se mi stýská po své někdejší Vespě PX150, kterou jsem prodal kamarádovi před svým odjezdem na studia sem, do Holandska.

Mimochodem, kamarád dal mé staré Vespě nový lak a pneumatiky. A já jsem udělal tu zásadní chybu, že jsem se na ní projel. To byla jiskra, jež teď, o měsíc později a tisíc kilometrů západněji, hořela mocným plamenem. Hořela o to víc s vědomím, že se na mopedech dá jezdit i po zdejší husté síti cyklistických stezek. (Více v předešlém příspěvku o cestě k severním ostrovům.)

Po nevydařené koupi “královny sibiřské tundry” jsem každé usednutí ke svému Macu obřadně začínal sledováním holandské internetové aukční stránky Marktplaats a obvolával prodejce všeho, co mi přišlo zajímavé. Postupně jsem si ale začínal uvědomovat, že se má pozornost, pomalu, ale jistě navrací k Vespám. Bylto v podstatě stejný proces, jakým jsem se kdysi, ještě před všemi svými africkými expedicemi, vrátil k Land Roveru. Jenže jak jde čas, Vespa se stala kultovní záležitostí a kdejaký verk a šrot se prodává za příšerné ceny a lidé, kteří prostě nevědí (jen chtějí Vespu), vyhánějí ceny proklatě vysoko. Takže běžná cena za Vespu, bez ohledu na typ a ročník se zde pohybuje okolo 1300 euro. Rozumí se samo sebou, že jsou to stroje na značkách. Výhoda je, že v Nizozemí není na motocykly nutná STK a celý převod dokladů se dělá u přepážky na jakékoli poště. Navíc u strojů starších 25 let se automaticky jedná o veterána a neplatí se tedy zdejší silniční daň, pouze velmi rozumné povinné ručení (zde tzv. WA pojištění).

Kolize – aneb Nezaměňujme část řeckého dramatu za dopravní nehodu

Jak jsem tak bloumal po Internetu, objevil jsem na dálném holandském východě Vespu P150X z roku 1979 (neplést s modelem PX150, který přišel později), po revizi motoru a s karoserií, která “potřebuje trochu pozorosti” za vyvolávací cenu 1000 euro.

Takhle jsem ji objevil v hlubinách Internetu

No, bylo to z Haagu asi 150 km, což v Holandsku znamená něco jako z Prahy do Tater, ale domluvil jsem si schůzku s majitelkou, která byla po telefonu velice sympatická a jestě mi textovkami psala, jaké dokumenty budu potřebovat k převodu. (Povolení k pobytu ne starší třech měsíců, vydané radnicí města Den Haag apod.)

V noci jsem toho moc nenaspal. Zmítaly mnou pochybnosti o smylu celé této akce. Avšak žádné velké věci nevznikají bez porodních bolestí. V šest ráno jsem už seděl v Zebře a uháněl, maje východ slunce en face.

Dorazil jsem půl hodiny před dojednaný časem a viděl Vespu stát na příjezdové cestě k dalšímu obvyklému, řadovému domku na předměstí obyčejného holandského města. Opršelá, pod vrstvou pavučin, no pomyslel jsem si, že snad rovnou pojedu zpátky. Ale pak jsem si řekl, že je to přeci 30 let starý stroj a že nemám soudit věci jen podle vzhledu.

Zanedlouho přijela paní domu z ranního nákupu. Jak mi později řekla mimo řečí u nabídnuté kávy, je jí 39 let a na Vespu je prý moc stará… Vedle domu se vyjímal její cestovní motocykl BMW kubatury mnohonásobně přesahující poválečnou koncepci lidové Vespy. Tato paní měla Vespu pět let. Kromě dokladů a stroje přidávala dobovou uživatelskou příručku, servisní manual Haynes, stránku po stránce zalaminouvanou! Prý aby si je člověk neumatlal, když něco opravuje. Dále přidávala krásný vojenský kanystr, z poloviny plný namixované směsi benzínu a 2T oleje a jako třešničku pro časy příští – katalog firmy Scooter-Center, která prodává fůru náhradních dílů a příslušenství.

Dokumentace radost pohledět!

Vespa startovala na druhé našlápnutí. Nefungovaly zadní blinkry a jak jsem zjistil při projížďce, nešla řadit 4. rychlost. Motorka však táhla dobře a měla nové pneumatiky (všechny tři). Co mě doopravdy vzalo, fungoval tachometr! Jinak původní majitel prý měnil válec a píst.

Po delší peripetii s vyjednáváním kupní ceny jsme se dostali na 600 euro. Mimo to jsem ještě zakoupil jejich dvě helmy. Jednu menší, pro Milenečku, a druhou (zaprášenou) po manželovi pro mne.

A hurá domů…

Doma jsem strávil celý následující den čištěním. Vymetl jsem všechny pavouky, zprovoznil blinkry, vyčistil vzduchový filtr, zkontroloval olej v převodovce. Nejvíc práce mi dala oprava té čtvrté rychlosti. Bylo to ale jen povolené lanko řazení.

Vymetání pavouků a vychytávání much…

První “dálková jízda”

S novou Vespou jsem se nejprve vydal okolo sousedního hřbitova. To jsem ale spíše testoval brzdy a ono poštelované řazení. Po večerní špičce a po definitivní opravě funkce 4. rychlosti jsem dojel na nákup. A na večer jsem si nechal husarský kousek – cestu k moři!

Občas nás okolnosti dovedou k myšlence, po jejímž zvážení si v úžasu říkáme, jak jsme jen mohli žít bez toho, abychom tuto věc učinili již v minulosti. Tou myšlenkou byla jízda podél mořského pobřeží na Vespě. Uvědomil jsem si, že naposledy jsem jel na motoce podél moře před 14 lety kdesi v Řecku. A to byla jen nějaké půjčená Yamaha enduro 50 ccm. Dodnes nezapomenu na ten trapas, když mi tehdy motorka při rozjezdu chcípla pod vahou své tehdejší “týdenní” řecké přítelkyně. Ale to byly pouhé motoristické začátky…

Plán dnešního večera byl jasný. Projet se po promenádě mořských lázní Scheveningen s nově “vyladěnou” Vespou. Jako generálka před výletem s Milenečkou, která má zítra ráno přijet z návštěvy Čech.

Oblékl jsem si svůj klasický motorkářský oděv v podobě voskované bundy britské značky Barbour, model International, rukavice a vyjel. Motor šlapal skvěle, čtyřka také. Pře samotným příjezdem na promenádu je mírný kopeček. Jako všude v Holandsku, k moři se tu jezdí do kopce. Už už měla nadejít ta chvíle, kdy konečně spatřím z Vespy pruskou modř temné hladiny Severního moře. Litoval jsem, že tu teď není Milenečka. První jízda podél pobřeží na Vespě! S čím to srovnávat? Viděl jsem hladinu Atlantiku zpoza volantu Land Roveru na několika set kilometrovém úseku pusté pláže Plage Blanche na Západní Sahaře, Pacifik jsem měl po pravici celých téměř pět set mil z Los Angeles do San Francisca kam jsem uháněl s vypůjčeným kabrioletem. Ale poprvé pohlédnu do příboje a zároveň pojedu na Vespě!

Kdyby se to nestalo, neveřil bych tomu. Ale právě v tu chvíli začala Vespa cukat. Přerývaně táhla a motor běžel jakžtakž klidně pouze ve volnoběhu nebo ve čtyřce. Celou promenádu jsem na moře ani nepomyslel a špekuloval nad závadou. Nakonec se Vespa se škytnutím zastavila. Bez nářadí, hladový a se stokilovou Vespou dobrých 8 km od domova! Ještě, že to nevidí Milenečka. Okamžitě by k mému novému stroji ztratila důvěru.

Cesta zpátky okolo černého obelisku

Z křižovatky, kde se Vespa zastavila jsem ji odtlačil na chodník a začal s diagnostikou závady. Neměl jsem ale ani nůž ani minci, abych odmontoval kryt karburátorového prostoru. Jak jsem se domníval, závada mohla být v zanešené hlavní trysce. Volnoběžná byla čistá a propuštěla palivo bez problému. Hlavní tryskou neprocházelo dost paliva, aby táhla, ale dost pro čtvrtou rychlost, která jen bublá a udržuje tempo. Pro jistotu jsem ale ještě překontroval kabel svíčky a odhodlal se k osvědčené metodě, kterou jsem aplikoval na přechlastaný motor u svého starého PXa. Se zavřeným přívodem paliva jsem tehdy roztlačit stroj a nechat válec, aby “vycákal” vše ven. Nyní jsem to zkoušel jen jako nouzovou možnost. Nevěděl jsem, jestli není motor z nějakého důvodu “přechlastaný”. Ale jak jsem si uvědomil, na této Vespě je stržený kohout přívodu paliva a to je tedy stále puštěné. Nicméně se můj pokus napoprvé zdařil a Vespa chytla. Přerývaně, ale běžela. Honem jsem si nahodil helmu a razil nejbližší cestou k domovu.

Po cestě jsem proklínal každou červenou na semaforu a promítal si v hlavě různé příhody, kterak někdo známý bez nářadí, vybaven jen svým důvtipem, vyzrál nad nějakou závadou. Vítězila historka jednoho nejmenovaného kolegy fotografa, který před asi třiceti lety spravil prasklé palivové potrubí na staré Jawě použitým prezervativem, který si z nepochopitelných důvodů vezl zauzlovaný v ruksaku.

Jak jsem se blížil k domovu, chod motoru se stával plynulejší. Pokud byla má představa závady správná, postupně se tryska zbavila nečistoty. Když jsem dorazil až ke hřbitovu v našem sousedství, běžel motor už čistě. Jen jsem měl mozoly na levé dlani z křečovitého řazení ztuhlé čtyřky.

Vespu jsem přikryl plachtou a k večeři si otevřel láhev sicilského Pinot Grigio. Zítra má dorazit Milenečka. Bude to krásné, dát pár piknikový věcí na nosič a vyrazit si na večerní výlet po cyklistické stezce do dun nedalekého Wassenaru. Cesta zpátky k Vespě byla krkolomná a dlouhá. Ale dobří holubi se vracejí!

Když na střechu našeho skladiště bubnovaly nárazy podzimního deště či se naopak za naprostého ticha snášely vločky prvního sněhu, už tehdy jsme si u skleničny vína plánovali letní výlet na severní holandské ostrovy. Tak jim tedy říkáme my s Milenečkou. Jinak se jmenují West Friesian islands a jak se lze dočíst v průvodci, má jít o jedno z posledních míst západní Evropy, kde lze nalézt panenskou divočinu.

Naše výprava byla stanovena na přelom července a srpna, kdy si Milenečka mohla vzít dovolenou. Já jsem dorazil z Čech se Zebrou a s ještě “teplou” nálepkou nového osvědčení o technické kotrole a emisích.  V menším zmatku jsme vše sbalili, odvezli veškerý odpad a ještě jsme museli na zahrádku Zebry hodit střešní stan.

Cesta na sever vede po hrázi…

Cestu na sever provázely letní bouřky, které postupně přicházely a odcházely, jak to už u moře bývá. Jelikož je v Nizozemí volné kempování mimo zákon, každou noc jsme se uchýlili do některého z husté sítě kempů. Jeden z tatkových zařízení mě přinutil zamyslet se na smyslem takovéhto počínání. Proč vráží lidé pár set tisíc či i miliónů korun do karavanu, aby pak celou dovolenou žrali kolínka z ešusu, zabaleni do deky u skládacího stolku a chodili se sprchovat do společné umývárny, páchnoucí po směsi tekutého mýdla a výkalů? Musí to být nejspíš pozůstatek nějakého kočovného genu z prehistorických dob, patřičně promixovaného se sdružovací intuicí člena tlupy prvobytně pospolné společnosti. Jinak tomu nerozumím.

Prvobytně pospolná společnost na prahu 3. tisíciletí

Co se ostrovů týče, ne na všechny se dá dostat autem. Nejlépe je, ověřit si vše předem na internetu, protože náš průvodnce se v několika případech rozcházel se skutečností. Co nám také dostatečně nezdůraznil, leč což jsme my mohli předpokládat, jest onen fakt, že tato oblast je Eldorádem, Mekkou či Machu Picchu moderních motorizovaných kočovníků z celé severní Evropy. A vězte, že přelom července a srpna je právě ten okamžik, jaký lze bez nadsázky přirovnat k již vzpomínanému prehistorickému období stěhování národů. Když jsme s naivní vidinou liduprázdné, poslední severoevropské divočiny dorazili k městečku, odkud odjíždí trajekt na první a největší z ostrovů, uvítala nás kolona vozidel. Kdo někdy řídil expediční Land Rover, nachystaný na africké dobrodružství, ten jistě pochopí ten pocit, jaký člověkem cloumá, stojí-li ve frontě obklopen karavanisty, kombíky a všelijakým prázdninovým zgarbem. Zastavili jsme na polední kávu a jali se hledat informace na internetu. Naštěstí, či snad naneštěstí jsem s sebou (kvůli nedodělané práci) měl svůj MacBook.

Tam, v přítmí kavárny a posilněni čtvrtlitrovým espressem (severní Holandsko není zrovna ráj pro milovníky kávy) jsme zjistili, že na ostrovy se kromě rezervace hotelu, kempu apod., důrazně doporučuje i včasná rezervace trajektu! Všechny námi volané rezervační linky však buď nefungovaly, nebo byli beznadějně obsazené. A bylo! Rozhodli jsme se tedy, vydat se dál po pobřeží severním směrem až k dalšímu přístavu, odkud odjíždí trajekt s nejdelší trasou na další ostrov.

Jak jsem později zjistili v přístavu, zde bychom se sice na trajekt dostali, ale – jak bych to slušně řekl – málem mě mrdlo, když jsem zjistil, že zpáteční trajekt (plující pouhé dvě hodiny) stojí pro automobil v sezóně 163 euro. Zatr sakr krucajs element, to by mi muselo prasknout koleno a prázdninový rozpočet k tomu, abychom něco takového platili. Zůstali jsme tedy na noc v kempu nedaleko, kde jsem si já rozložil polní kancelář a chvíli pracoval, zatím co Milenečka uvařila výbornou večeři.

Místo oštěpu a pazourku, v období polovodičů a tištěných spojů

Okolnosti nás tedy hnaly až do nejsevernějšího přístavu, kde jsme definitivně rezignovali na představu kempování v ostrovní divočině, zběsilé jízdy Land Roverem po liduprázdné pláži, rozhánějící k nebesům statisícová hejna rubínově červených plameňáků. Poslední panenská divočina severní Evropy je sice úchvatná, leč dobře hlídaná a především se musí, tak jako všechno v Nizozemí, vyplatit. Pod mělkým pásem moře, nazývaným Waddenzee, oddělující souostroví od pevniny se totiž údajně nachází 70 a 170 miliard kubíků zemního plynu! Naštěstí Holanďané nejsou George Bush a nechávají tuto oblast fauně, flóře… a turistům.

Ohořelé torzo hlavní atrakce námořního muzea v Den Helderu

My jsem tedy zaparkovali Zebru na odstavné parkoviště s lidovou sazbou 4 eura/hod. a jeli trajektem na poslední, nejsevernější ostrov s nevyslovitelným názvem Schiermonnikog.  Vzali jsme s sebou dvě jízdní kola. Já měl to své skládací, tak jsem za něj, stejně jako třeba ve vlaku, nemusel platit. Celkově nás zpáteční trajekt (doba plavby 45 min.) pro dva dospělé lidi a kolo stál asi 40 euro.

Na ostrově jsme brzy pochopili, co sem žene tolik národa (a národů). Celé pobřeží severního Holandska je totiž zpevněné betonem a kamením. Je to vlastně jedna veliká hráz a není to tedy zrovna ideální místo na plážové radovánky. Kdežto na těchto ostrovech jsou pláže, která vám v jedné vteřině dají představu nekonečna. Byla to právě pláž na severní hraně ostrova s nevyslovitelným názvem, která mi svým obzorem, v dálce přecházejícím do oblohy, připomněla vyschlá severoafrická pouštní jezera. Tahle pláž byla pouze opatřena několika lehce přehlédnutelnými značkami, jež nás informovali, že se nacházíme v místě, které je zaplavováno přílivem. Navíc byla rozdělena korytem, kudy proudila mořská voda a vytvářela na obrovské pláži ještě jeden plochý ostůvek, za nímž teprve šuměl příboj. Voda byla trochu studená, ale osvěžujcí. Zanedlouho jsem v mořském řečisti zahlédli hlavu tuleně. I když jsem se já skepticky snažil všem přítomným brát iluze řečmi, že jde o promočeného ohaře, přecejen to byl důkaz přítomnosti divoké fauny.

Nekonečno…

Sotva jsme ale vylezli a usušili se, už nás vytlačoval postupující příliv. Šel tak rychle, že než jsme odtáhli celtu s věcmi, už jsme měli přední kola našich bicyklů ve vodě. Ale stejně jsme již museli uháně na zpáteční trajekt. Byli jsme tu jen na skok a – bez rezervace…

Rezervaci jsme však nepotřbovali v 4 hvězdičkovém hotelu síte Golden Tulip nedaleko Groningenu, kam se šla Mienečka ptát po kempu. Vrátila se k autu sice bez rady, zato však s usmlouvanou cenou na dvoulůžkový pokoj, saunu, bazén a vše, co si pod čtyřmi zlatými hvezdičkami představit. Podlehl jsem a neohroženě tasil kreditní kartu. O hodinu později jsme vysaunovaní a vyplavaní seděli v nejlepším svém oblečení v hotelovém baru a popíjeli vychlazené Chardonnay. Dobvatel je přeci také jen člověk.. A my jsme navic měli k rozebrání mnoho nových vzpomínek na ostrovy k čemuž se báječně hodila veliká, rozestlaná a vonící postel v klimatizovaném pokoji.

Místo epilogu:

Už když jsme odplouvali z ostrova, byli jsme si jisti, že se sem při nejbližší příležitosti opět vrátíme. Ale chtělo by to nějaký moped. Abychom na něj dali věci a nemuseli se s obtěžkanými koly hnát. Navíc trajekt pro moped stojí jen o něco víc než pro kolo. Jen další bod pro myšlenku, která se mi již delší dobu mého pobytu v Nizozemí klube v hlavě. Tedy, že by se zde hodilo mít moji starou Vespu, kterou jsem však před svým odjezdem z Čech prodal. Holandská infrastruktura cyklistických stezek skýtá totiž jedno z prapodivných tajemství. Lze na ni legálně provozovat i mopedy do obsahu 50 ccm a o max. rychlosti 45km/h, takové, které jsou zde zbaveny povinosti, mít za jízdy přilbu. To jen tak pro informaci… Závěr naší cesty na sever je tedy jasný: Když dobývat panenskou divočinu severních ostrovů, tak jedině na mopedu!

Dobyvatelé ztraceného ráje, aneb Námořník a nahá Siréna

Je příjemné si čas od času uvědomit, do jaké míry je chvíle, kterou právě v daný okamžik prožíváme, vyjímečná. V rutině obyklého životního rozvrhu na tyto okamžiky zpravidla zapomínáme a podobná konstatování o kráse života, jež je třeba si neustále připomínat a uvědomovat považujeme za naivní a leckdy až protivné pošťuchování člověka, který zřejmě nemá zrovna nic pořádného na práci. Nicméně zde musím zmínit jeden naprosto konkrétní okamžik, kdy jsem si tuto “nesnesitelnou lehkost bytí” plně uvědomil. 

 

Vracel jsem se zrovna z práce a na kole projížděl podvečerním Haagem. Od hlavního nádraží se vydal souběžně s tratí na Utrecht a po chvíli zabočil do naší průmyslovo umělecké čtvrti Binckhorst.(umělecko-průmyslová čtvrť to bude, až autodílny a doky budou početně převáženy tou hrstkou ateliérů, které tu postupně vznikají).

 

Takže si tak jedu liduprázdnou silnicí, lehký vánek mne tlačí do zad a skoro-letní slunce zapadá za siluetou jedné z haagských výškových budov, podle které se naviguji, když jezdím nakupovat na arabský trh. A náhle jsem si uvědomil, jak silné chvíle doposud naplňovaly uplynulé jaro. 

 

Kupříkladu dělám brigádu v nejstraším amsterdamském kostele Oude Kerk. Pod podlahou je ve vrstvách písku pohřbeno 10 tisíc (nejen) slavných lidí, mj. Rembrantova manželka Saskia a hrstka mořeplavců, skladatelů, podnikatelů apod. Tak na takovém místě já trávím tak zhruba dva dny v týdnu a prodávám fotografické publikace, související s aktuální výstavou World Press Photo. Svačím v zákristii, hned vedle komnaty, kde se Rembrant ženil a dělám si kávu hned vedle nejstarší zahrádky v Amsterdamu, jejíž historie sahá do asi 800 let zpátky. Ráno, když počítám kasu, hraje mi obvykle někdo na varhany, a když dorazí některý z mých kolegů, jdeme vztyčovat tři vlajky s logem WPP, jež vlají u před kostelem. Pokaždé si tak vzpomenu na slavné válečné foto “Vztyčování americké vlajky na Ivojime”, a říkám si, jaká to musela být fuška, dělat to dvakrát: jednou opravdu a jednou pro fotografa…

 

 

Výstava v Oude Kerku před otevřením…

 

 

… a po otevření

 

Jak zpívá Michal Tučný… “Já nezapomněl na svůj cíl a záhy jsem se vyučil a moh’ být ze mně prodavačů král…”

 

Když přijde čas polední pauzy, jdu si koupit oběd. Jelikož je Oude Kerk v samém centru čtvrti červených luceren a je tudíž oblíbenou reálii kupříkladu spisovatele Johna Irvinga, či již nepřímo zmíněného Miroslava Kundery, musím se chťa nechťa prodrat labyrintem úzkých uliček s pachem kořeněných parfémů, potu, rozlitého piva a lubrigačního gelu. Z výkladních skříní na mne povikují děvčata ze všech koutů světa. To když jdu do pro svačinu. Když se pak vracím zpět s igelitkou Albert Hein je již jasné, že ze mě kšeft nekouká, neboť jsa pravděpodobně domorodec. 

 

Navíc v poslední době stále pracuji na projektu www.farewell2arms.com , jehož jádrem jsou videomateriály fotografa a filmaře Vojty Dukáta. Několikrát za týden se sbalím a Milenečka už ví, že mě nemá očekávat před půlnocí, neboť jedu řešit věci s Vojtou. Výhoda celého bádání je ta, že stihneme probrat i některé praktické věci, jako kupříkladu poruchu mého alternátoru.

Když mi přestala Zebra dobíjet, vyrval jsem alternátor ven a dovezl ho Vojtovi na poradu. Ten zkušeně prohrábl plnovous a jal se hledat závadu. Alternátor jsme rozebrali do šroubku a závadu lokalizovali. Teoreticky by šla vyřešit koupí jakéhosi setu na eBayi, kterým se celé zařízení znovuzprovozní. Pak by se ovšem hodila páječka, majzlík a možná i soustruh. Tak jsem něco málo připlatil a koupil nový alternátor.

 

Součást příprav na cestu do Prahy – oprava spínače světel,

resp. výměna nefunkčního za jeden, vytažený z popelnice, který zatím funguje

 

A to se dostávám k další události, která tvoří celou síť zážitků, které koření můj a Mileneččin studentský život v Haagu. Je příjemné pozorovat, kterak muž, montující ať již s jakoukoli percentuální úspěšností cokoli na motorovém vozidle, zvyšuje tak svoji maskulinní přitažlivost. Tak to alespoň Milečka tvrdí vždy, když se vrtám v Zebrě. Nevadí, že to třeba zrovna hned neopravím, hlavně, že se ušpiním, zpotím a sprostě si u toho zanadávám. 

Nicméně, když jsem instaloval nový alternátor, na což jsem si musel dokoupit nějaké to nářadí, přišla se Milenečka nakonec podívat, kde tak dlouho vězím. Vše bylo již namontováno a zapojeno, jen napnout klínový řemen. A právě s tím jsem se dnes, jako i před sedmi lety u rumunské benzíky, pěkně lopotil. A tu mi náhle, když jsem spatřil jemné Mileneččiny prstíky, svitla hlavou spásná myšlenka. Já se postavím na nárazník, odjistím napínací kladku a Milenečka zatím těmi svými prstíky navlékne řemen na řemenici alternátoru. A povedlo se. Musel to být pohled pro bohy. Zebrovaný Land Rover, stojící na ulici v zemi, kde se ve vlastním autě hrabou akorát tak šílenci, a pod otevřenou kapotou našeho pouštního speciálu svítí růžové tepláčky a zadeček předkloněné Milečky, která je po lokty ponořena v motorovém prostoru.

 

Spokojeně jsem zaklapnul basu s nářadím a nastartoval. Do baterie se náhle valilo více než 14 voltů a my tedy mohli jít v klidu dovařit večeři. Voltmetr jsem měl zapůjčený od Vojty, který mi posléze jeden fungl nový daroval jako pozornost. Jasně konstatoval, že bez voltmetru se v autě prostě jezdit nedá. 

 

Takže to byl zase jeden z těch dnů, kdy od svého Maca sleduji západ slunce, kterak mizí za scheveningenským obzorem, aby v New Yorku ohlásil konec polední pauzy. Je to obvykle čas, kdy si otevřu mého současného pivního favorita – Grolsh Premium, baleného ve vratné lahvi se starodávným “sodovkovým” špuntem. Skvělý pivní tip, který jsem odkoukal od Vojty Dukáta.  Pak už jen pozoruji šarlatové nebe nad nedalekým mořem a občas si k tomu poslechnu zvukově tolik “útulnou” rozhlasovou dramatizaci některého z případů Sherlocka Holmese, kterou na CD neobstaral nikdo jiný, než zase a jen ta Milenečka.

Tak po dlouhé době opět na blogu. Je znát zimní únava, ale snad už konečně nastává období, kdy usedneme s orosenou sklenicí na střechu, abychom se rozhlédli po rozzářené zeleni holandské planiny. A než po Michalkovu vzoru padneme unaveni sluncem, máme před sebou ještě celé léto.
Co se školy týče, dále bojuji se seminářem kritického psaní a svým udajně přiliš osobitým stylem, který prosakuje do texů akademických. Marně namítám, že právě v kritickém psaní bychom se mohli nad akademickou sterilitu a skromnost druhé osoby povznést, ale odpovědí mi jsou jen nedostatečné body a neustálé přepisování téhož.
Povzbudivá je však práce na mé stáži, kde se snad rýsuje v jasnějších konturách výstava na zářiovém festivalu Noorderlicht v severoholadnském Groningenu. Snad tam nakonec přecejen bude k vidění unikátní dokumentární dílo fotografa a filmaře Vojty Dukáta o odchodu Sovětské armády z bývalého Československa.
Co se týče věcí více pozemských, tak po šesti týdnech laborování a sledování sortimentu britské a německé eBay, jsem konečně dnes obul nové pneumatiky na svého zebrovaného Land Rovera! Dve pneumatiky přisly zásilkou z centrální Anglie, stejně jako nové ráfky. Rezerva přišla z Německa a pro poslední dvě pneumatiky jsem si do SRN dojel osobně. Vyzvedávali jsme je s Milenečkou kousek od Kolína nad Rýnem. No, takže takhle si tu zrovna žijeme. Ale že to Zebře sluší?!

“Toz tu kurva mame jaro”, dalo by se hezky moravsky poznamenat u pokladny jedne z haagskych pobocek prodejny potravin Albert Hein, kde zlevnili me oblibene cervene a kde pokladni nema tuseni, co mu s falesnym ostravskym prizvukem rikam.
Posloucham vysoce emotivni pasaz Liszta a v pameti si prehravam poslednich par dni. Skola je trapeni v podobe seminare kritickeho spani, kde zapolim s anglictinou a americkou lektorkou. Zbytecna brzda v prakticke casti zivota, kde resim staz a vystavni projekt Vojty Dukata. Vyhoda blogu je, ze nikdo nepocita znaky a muzu zde napsat, co si opravdu myslim. Tudiz zminena potencionalni vytava Vojty snad trochu prehlusi naval konceptualnich sracek, vydavanych za umeni v obecnem nedostatku kvalitni fotografie. No, uvidime v zari v Groningenu…

Dnes ráno nás v Haagu vzbudilo modré nebe. 15. březen! S Milenečkou jsme spolu přesně půl druhého roku! I když máme oba práci do školy, neodolali jsme a jsme se Zebrou na výlet k 19 větrným mlýnům východně od Rotterdamu u městečka Kinderdijk.

Tyhle staré mlýny jsou krásné. Jeden, který máme nedaleko našeho domu je z poloviny 17. století a tyhle u Kinderdijku jsou o něco mladší. Tedy alespoň ten mlýn, na kterém jsem zahlédl letopočet 1740. No, jak je řeč o letopočtech a 15. březnu, vzpomněl jsem si na Prahu před sedmdesáti lety, kdy ji v mrazivé vánici obsazovala vojska Wehrmachtu.

Ale proč si kazit krasné nedělní odoledne historickým rozborem. Na cestě, vedoucí kolem širokého kanálu, jsme si dali hot dog. Kdyby byl sníh a mrzlo, jistě by se tu lidé proháněli na bruslích. Pohled by to byl jak ze staré holandské dlaždičky s malůvkami v glazuře.
Od moře začalo silně foukat a s větrem přišly mraky. Na druhé straně kanálu jsme s potěšením zaregistroval dva zaparkované Land Rovery. Jednoho Defendera 90 (druhý z prava) a jeden vojenský Lightweight (zcela vlevo), kterých se tu dá vidět poměrně často. Byly ve výzbroji holandské armády.

Dojedli jsme hot dog a pomalu se vraceli k autu. Přecejen nás doma čeká ještě mnoho práce do školy. Tak 15. březen… Dnes je to 516 let, co se Kryštof Columbus vrátil zpět do Španělska ze své první cesty do Nového světa. Jo, Amerika. Musím na zítra připravit prezentaci svého závěrečného projektu a prezentovat ho lektorce Susan Meiselas. Uvědomil jsem si, že ona svůj diplom získala na Harvardu. V roce 1999 jsem se byl na Harvardu podívat. Na místní nástěnce jsem tam odcizil pozvánku na autorské čtení knihy Johna Irvinga. Už ani nevím, z čeho měl předčítat. Snad Svět podle Garpa, nebo Rok vdovou, možná Pravidla moštárny. Každopádně bych si rád znovu přečetl jeden z jeho románů, který se z části odehrává v Amsterdamu. A možná i ty ostatní jeho příběhy, kde líčí romantiku novoanglické krajiny státu Maine, státu, který právě dnes slaví 189. výročí od začlenění do U.S.A.
Cestou zpátky jsem v Zebře zapnul nezávislé topení. Jak to tu už tak bývá, jasný, hřejivý den se změnil v zatažný a chladný. Horký vzduch topení a rytmické hučení motoru, to všechno Milenečku dokonale ukolébalo, takže prospala celou zpáteční cestu.
Když se zpoza dálničního mostu objevily vrcholky Haagských mrakodrapů, bylo nebe už zase ocelově šedé, stejně, jak jsme tomu přivykli ze zimních měsíců. Neubránil jsem se stejně chmurné myšlence na Julia Caesara, kterého právě v tento březnový den, avšak roku 44 před Kristem zavraždili.
Zaparkoval jsem a vypnul zapalovaní. Motor se otřásl a zhasl. Teď půjdeme s Milenečkou vařit pozdní oběd. A dost už všech datumů minulosti, dnešní 15. březen patří nám!