Od posledního zápisku uplynula spousta času. Avšak až na několik zajímavých míst, zážitků a situací, se letní nálada uklidnila a pomalu zmizela s posledním listím, které zametl osamělý metař společnosti HMS, tedy Haagse Milieu Service, o které ještě bude řeč později.
Když se vrátím někdy do konce měsíce října, asi nejdramatičtější událostí byla krádež mých státních poznávacích značek ze Zebry. Značky jsem začal postrádat den po mém návratu z návštěvy Prahy. Co dělat? Z našeho okna často pozorujeme kadety policejní akademie, kterak se na velkém parkovišti učí zastavovat auta, provádět zatčení apod. Sedl jsem tedy na Vespu a rozjel se k budově policejní akademie pro radu. Měl jsem štěstí, protože hned u vchodu postával hlouček uniformovaných studentů, kteří mě ochotně poslali na nejbližší okrsek policie. Zde jsem strávil asi hodinu a vrátil se protokolem i s provizorními značkami, které jsem si dle instrukcí nechal vyrazit v nedaleké dílně.
Jak postupně přicházel prosinec, zima vytlačila z naší zapadlé ulice milenecké páry, parkující v jejích temných koutech. Možná to však také mohl být můj 150wattový reflektor s pohybovým čidlem, který jsem nainstaloval u našeho vchodu, aby soustavně odrazoval případné další zájemce o provizorní SPZ na mém Land Roveru. Od hřibitova na západním konci začal foukat vítr, který postupně nabíral jižní kurz, až od severu přinesl sněhová mračna.
Triumph ponechal svůj motor v komoře, ale z vymrzlého skladu se za pomoci Vojty přestěhoval do našeho obýváku. Vespa zůstala pěkně venku pod plachtou. Naposledy jsem na ní jel na nákup 4. ledna. Přestože stála několik týdnu na mrazu, naskočila na druhé kopnutí. Když jsem vyjížděl, bylo polojasno a příjemné dva stupně Celsia. Za hodinu jsem se vracel ve vánici. Škoda, že nemám nějakou fotku na památku.
Vánoce jsme s Milenečkou trávili v Čechách. Já jsem je tak trochu proběhal po úřadech. Změna trvalého bydliště a získávání nových SPZ je trochu oříšek i bez vánočního pracovního režimu. Do Holandska jsme se však vrátili ještě před Silvestrem, který jsme chtěli strávit u moře.
Překvapil jsem Milenečku rezervací hotelového pokoje v přímořském městečku Wijk aan Zee, které, obklopeno dunami, leží na pobřeží severozápadně od Amsterdamu. Útulný pokoj v barvě bordeaux, jacuzzi, sekt a jahody, to vše příjemně kontrastovalo s naším studentským životem nad binckhorstským skladištěm.
Náš pokojík s bublající vanou a sektem
Drink v hotelovém salonu + naše vánoční dárky
Posilvestrovské ráno nás uvítalo průzračně čistým nebem a zasněženou pláží. Pocit dobře strávených okamžiků nás hřál po cestě zpět v nevytopitelném Land Roveru, kde mi přestalo fungovat nezávislé naftové topení, a to standardní se v mrazu nechytalo i přes kus kartonu před chladičem.
1. leden 2010, Wijk aan Zee
Co se prvních dní novéh roku týče, daly by se shrnout jedním slovem – učení. Vrcholily totiž mé přípravy na zkoušku z teorie a dějin fotografie. Jediná pauza byla víkendová návštěva Arnhemu, ke které se snad dostaneme příště.
Vzorek obrazové dokumentace našeho výletu do Arnehmu
Krom učení jsem si také řekl, že bych se měl poohlédnout po nějaké práci. Avšak zatím jsem v žádné z pěti navštívených pracovních agentur ve městě, ani na všech možných serverech neměl štěstí. Neumím totiž holandsky. Zkusil jsem dokonce zajít do již v úvodu zmiňované centrály popelářů města Haagu – HMS. Napadlo mě, že bych mohl využít svého řidičáku na náklaďák a zároveň si splnit obecný chlapecký sen o popeláři. Slečna v recepci, nad kterou visela vitrína s působivým řezem odpadní trubky a vycpanou krysou uvnitř, mi však vysvětlila, že průměrná posádka popelářského vozu neumí anglicky, takže bych se s nimi jednoduše nedomluvil. Výmluvně přitom ukázala palcem za sebe, do míst, kde se rozkládala kantýna, plná mužů ve světélkujících montérkách.
Sedl jsem tedy opět na kolo a závějemi se rozjel k domovu. Jelikož jsem přeci dnes ráno odjel “hledat si práci” měl jsem čistou košili a čerstvě oholenou tvář, do které mi teď vanul mrazivý binckhorstský vítr. Takový ten, který probouzí myšlenky na horký čaj a zároveń nutí přemýšlet. Takže jsem cestou k domovu logicky dospěl k ponaučení, že ze všeho nejdůležitější je učit se cizí jazyky. Můžete být profesorem deratizačního inženýrství, ale pokud nebudete umět holandsky, u HMS vás nevemou ani za popeláře…
