Tak už je mi přes měsíc třicet. Teta Kateřina z Jirotkova Saturnina říká, že “kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem,” tak si říkám, jestli u mne ta proměna v druhé dítě už začala. Pravděpodobně ano. Nasvědčují tomu mnohé indicie. Kupříkladu jsem konečně vyřešil duležitou otázku kombinace transportu na delší i krátké vzdálenosti současně:
Dále se do seznamu těch malých, ale důležitých radostí zapsalo obdržení zásilky z Británie (dárku od pana Teddyho), která díky řádění islandské sopky Eyjafjallajokull dorazila se zpožděním. Bylo to tričko a pár dalších dárečků pro našeho kamaráda pana Mopagiho. Zde můžete vidět složitý proces obdarovávání v několika fázích:
Velmi důležitým návratem do dob dávno milnulých bylo zakoupení zvětšovacího přístroje zn. Meopta, model Axomat IV., a to v kompletnim baleni a Nikkor objektivem. Vše za pouhých €5. Následně jsem na inzerát zakoupil ostatní potřebné vybavení fotokomory + další zvětšovák. Tentokráte Meopta Opemus IV. s barevnou hlavou. Tak se stalo, že jsem poprvé v životě mohl pracovat s fotopapíry o promněnné gradaci kontrastu. Naposledy jsem doma vyvolával někdy v roce 1996 s krátkou epizodou v roce 2005. Je to ohromná věc, zvláště, dělá-li člověk na klasické barytové papíry:
Konečně jsem si tak mohl vyvolat pár fotek z mé listopadové návštěvy Japonska. Jak bude zase chvíle času, budu pokračovat. Mám ještě v placu fotky ze setkání s několika japonskými motorkáři. Nevím, jestli to byli přímo obávaní bosozoku, ale byli to sympaťáci. S jedním z nich jsem se seznámil přes jeho fotky na Flickru, když jsem ho kontaktoval ve věci upgradu kladívek na elektronické zapalovaní u motocyklů Triumph. Když jsem pak přijel do Tokia, dali jsme si sraz ve čtvrti Odaiba. To je takové sci-fi čtvrť v Tokijském zálivu, stojící z části na umělých ostrovech z betonu a odpadků. Snad se k tomu dostanu příště, ale asi nějak tajně, protože Milenečka už mi spílá, že na náš blog se pomalu stává blogem maniakálního motorkáře. Takže honem, než půjde kolem a nakoukne mi přes rameno, co píši, přikládám fotografii, jež dokumentuje jeden téměř až lovecký výlet za náhradními díly pro Triumph do nedalekého Zoetermeeru. Zde, uprostřed totálního urbanistického pekla, stojí chaloupka s doškovou střechou a v ní skladiště náhradních dílů pro motoveterány různých značek. Tak sem jsem se vydal spolu s fotografem a filmařem Vojtou Dukátem na obhlídku. Obchod má otevřeno jen necelé dvě hodiny v týdnu, vždy ve čtvrtek večer. No, ale o motorech až zase někdy jindy. Zde tedy to foto:
Jakmile vyvolám film, který mám ještě ve svém Nikonu, dodám i nějaké fotky z naší první jarní kávy, respektive čaje na pláži v Scheveningenu. Minulou neděli jsme si tam vyjeli a z kavárenské sedačky, usazené přímo v písku, se z příjemného závětří koukali na nebe – blankytně modré, bez jediného škrábance od letadla. Letiště Schiphol bylo zavřené, stejně jako celé nebe nad Evropou.
